31

Zatímco třicítkou jsem proplula lehkým krokem, letos jsem pocítila "tíhu středního věku" .

Třicet je takové svěží číslo. Odpovídat však na otázky o věku třicet - JEDNA (popř. ještě více!) je těžkopádné a navíc dovětek další číslice upozorňuje, že mi je již PŘES třicet. Někteří z vás se jistě smějí - zejména ti po padesátce - ale žena, ač chce nebo nechce, svůj věk vnímat musí, a kdyby náhodou opomněla, tak společnost jí to ráda připomene. Kdy mi najednou prodavačky přestaly říkat slečno a začaly oslovovat mladá paní? A nedaleko je čas, kdy přestanou říkat i to mladá...

Prostě letos na mě padla krize třicátnic. Trvale se mi usadila v obličeji hluboká vráska, kterou již nelze považovat za roztomilé jiskérky úsměvu. Když se mi v noci na obličej obtiskne polštář, drží tam obtisknutý ještě když dorazím do práce. Když jeden den nejím, není to na rozložitosti mého těla nikterak znát. Ráda se dívám na české filmy z 80. let, připomínají mi dětství a věk školou povinný. Prostě staroba začíná....

Vzpomínám, jak nám máma dělala bramboráky a mrkvový salát, a mně se nikdy v dospělosti nechtělo se s tím patlat, i když obojí miluju. A teď dělám já mrkvové saláty a strouhám jak divá. A mně teď někdo řiká mami, mami, a já mažu ty stovky chlebů s máslem, které krájím na tisíce kostiček, a já svlíkám to zabahněné oblečení a dávám ho do pračky a já myju ty vlásky a uklízím hračky a odříkávám miliony básniček a zvedám na kolotoč a uspávám a utěšuji... A z toho si připadám zase nějak stará. Prostě MÁMA. Už ne já. Už ne žena.

"Nejhorší" na tom je, že je to teprve pouhopouhý začátek. Krutě pouhý začátek. Že těch svačin a špinavého prádla a rozbitých kolen a pohádek a všeho bude ještě nepočítaně víc. A k tomu další a další věci. Už někdy někdo sepsal všechny činnosti, co neminou žádného rodiče? Všude se dočteme takové ty vtipné seznamy o miminech, jak se nikdy nevyspíte a všude máte pleny, ale kojenec vlastně vyžaduje asi tak pět vašich dovedností. Rostoucí dítě (a nedej bože dítě školkového a školního věku), vyžaduje mnohem více a nejen výkonu a dovedností, ale i rozumu a vychytralosti. Není tedy pak takové dítě pravým požehnáním proti Alzheimerově chorobě a ti bezdětní nehynou snad v mukách zakrnělého mozku? Ne? Bývá to naopak, žejo? Toho jsem se bála...  Mícháním krupicové kaše a vystřihováním zvířátek do přírodovědy k trvalé debilitě!

Tak jsem se vám musela svěřit se svým pocitem zchátralosti a s pocitem svých životních vyhlídek, protože nejen, že jsem už matka, tak jsem teď také těhotná matka (TM), neboli 2x mínus (atraktivní ) žena. No ale dvouměsíční mučivá těhotenská nevolnost už pominula, tak snad vás brzy zase budu oblažovat nějakými ironicky veselými historkami ze života TM.

Abych nezapomněla, tak pro svoji interní potřebu deníkového záznamu: Ahmědě už odfrázuje s jasnou melodií Poštovský panáček, Štědrej večer nastal, Půjdem spolu do Betléma, Narodil se Kristus Pán, Mámo, táto, v komoře je myš, Skákal pes přes oves a Pec nám spadla. Vhodné jídlo sní sama lžičkou. Tančí. Pozná a replikuje zvuky minimálně 10 zvířat. Vkládá sama tvary do kostky s dírama. Mluví svojí tajemnou řečí gaba, jaba, ďaba, babli, gabli, koťo, a zároveň se domluví i česky . Akorát ten nočník, ten ji teda vůbec nebaví, což je ale zapříčiněno i lenivostí rodičů vyčkávajících na nahaté léto...