Boule

Jak to vidí žena a muž... A co na to dítě??

ŽENA: Muž se přiřítí z práce (ZASE pozdě!) a místo, aby se pověnoval dcerce, která na něj nedočkavě vzpíná ručičky, abych si mohla po celém dni aspoň dojít v klidu na záchod,  běží se hned zašít do garáže. Uvařila jsem večeři za jekotu a šplhání se malého tvora po mých nohách a aby byl aspoň klid na jídlo, posadila jsem si ji k sobě na židli ke stolu a vrazila jí do ruky bramboru. Pyšně se na mě dívala, že sama jí a bylo ticho. Projde kolem táta, tak na něj jenom kouknu a vtom bum prásk, dítě leží na zemi, ještě koutkem oka zahlédnu tu zkroucenou polohu, do které spadlo. Ale hnedka řve, takže dobrý. Špatný to je prý, když neřve. Okamžitě naskakuje obrovská boule na kraji čela, brekot se ještě vystupňuje a vtom chladným hlasem slyším: "chovej radši rybičky!". Dítě je mi odebráno a je neseno pryč, aniž bych mohla svým polozdravotnickým okem zkontrolovat stav kostí i vědomí. Když si ji vyžádám na prohlídku, mám pocit, že mi muž asi vzteky jednu ubalí. Děťátko se zdá v pořádku, po nasazení dudlíku a konejšení utichne, boule sice vypadá hrozivě, ale končetiny jsou pohyblivé, oči koukají....Děti jsou přecejen gumové. Muž však trvá na kontrole v nemocnici.

Nejdřív běháme po nemocnici a nemůžeme najít správné oddělení, z dětského jsme převeleni na chirurgii, kterou nakonec najdeme s asi 6 čekajícími pacienty. Výhled na večer v nemocniční čekárně se smějícím se dítětem, které dělá blbosti a je naprosto v pořádku, mě nijak neoslní.

Nejdřív na rentgenu se pan doktor otevřeně směje, že jdeme k doktorovi s boulí, že to už je fakt konec. Připadám si jako hysterická slepice. Dcerku musíme oba držet jako ve svěráku, aby nebyl rentgen rozmazaný, což je na ještě větší řev než celá boule. Jsem přesvědčená, že první fotka je rozmazaná, ale nikdo nás na to pak neupozorní, tak asi usoudili, že přesnímkování je opravdu zbytečné, když Rath potřebuje peníze na jiná povyražení, když za nás velkopansky platí ty poplatky. Naštěstí na chirurgii jdeme přednostně, protože máme miminko. Tamější doktor opět neskrývá pobavení nad situací, a to už raději stojím v pozadí a dělám se neviditelnou, je mi trapně, čekárna plná lidí s bolestí, doktor přišel právě (v 21h) z operace.

Na cestě domů opět dostanu sprďana, jak jsem nezodpovědná, poučení, že problémům se má předcházet a doplňující komentář, že JEMU by se tohle NIKDY NESTALO!! Závěrečné shrnutí tématu zahrnuje samozřejmě informaci, že až něco vážného opravdu způsobím, tak to bude především do smrti mrzet MĚ. Tak to mám zas na týden s komunikací doma utrum...

A dítě se tomu všemu směje!

MUŽ: Dneska jsem musel být v práci zas dýl, nějaký otrava se vyptával na blbosti, i když bylo jasný, že nic koupit nechce. Pak ještě nakoupit, protože žena na vsi nic nemá a pořád jenom něco chce, pak nějakých těch pár desítek minut pocení v autě a jsem konečně doma. Rychle chci ještě vyvrtat jednu díru v garáži, abych trochu pohnul s tou prací, která mi stojí nejen v práci, ale i doma, než půjde malá spát. Ke všemu je žena zase nějaká napruzená, to je teď snad už pořád. Když se jdu do kuchyně napít, vejdu zrovna ve chvíli, kdy mé dítě nijak nezabezpečené na židli padá po hlavě dolů a šíleně řve. Srdce se mi zastavilo hrůzou. Pak hned následoval šílený vztek. Jak může ta blbá slepice posadit dítě na židli. Ona ten mozek fakt vykojila s mlíkem! Takové individuum by mělo chovat rybičky a ne si pořizovat dítě. Taky jsem jí to řek. A chudáka dcerku s obrovskou boulí, která rudla a modrala, jsem hned unášel z jejího dosahu. Pak jsem teda musel uznat, že je asi znalejší problematiky a nechal ženě aspoň dcerku prohlédnout, jestli je v pořádku. Jen co přijdu uřícený domů, už abysme zase jeli do nemocnice. Co když má krvácení do mozku??

Žena je v pohodě, což mě vytáčí ještě víc. Vždyť to dítě málem zabila a POUZE svou nezodpovědností. Jak jsem jí řikal už milionkrát, každé neštěstí je vždycky jen chvilka a špatná náhoda. Ale pak je pozdě bycha honit. Chudák děťátko. V nemocnici jsme sice chvilku pobíhali, ale pak nás přijala na chirurgii moc milá sestřička, která přiznala, že bydlí ve vedlejší vesnici. Ovšem na rentgenu byl drzý doktor, jsem myslel, že mu už něco řeknu, kdyby nešlo o zdraví mého dítěte. Jak si může dovolit banalizovat takový pád? Je tam od toho, aby vyšetřoval a ne se vysmíval. Až když zjistí, že je dítě v pořádku, může z nás dělat pitomce, ale do té doby ať dělá svoji práci. Chirurg to samé. Už od dveří je mu údajně jasné, že dítěti nic není. No je pravda, že už byla veselá, na všechny se tam smála a po úrazu ani památky, ale krvácení do mozku je sviňa.

A žena stojí jako zařezaná, musím všechno vyřizovat sám. Ještě se tváří, že snad za všechno můžu já. Taky jsem jí to po cestě zpátky řekl, že je strašně nezodpovědná a neschopná, ať si uvědomí, že smrt nebo doživotní zranění je vždycky otázka vteřiny. Blekotala sice něco tom, že já taky v autě nenosím sluneční brýle nebo telefonuji, ale to je přece úúúplně něco jiného. Já se stíhám soustředit i na řízení a předvídám situace. Ona ne. Měla by prostě víc zapojovat mozek. Je to klika, že se dceři nic nestalo!

Okénko pro laiky

Pád na hlavu u dětí: následuje-li bezvědomí, zvracení, nevolnost, spavost, výtok či krvácení z úst, nosu, uší, podlitina kolem očí, dítě není možno utišit nebo naopak vůbec nebrečí, navštivte ihned lékaře (může být až několik hodin po pádu). Dítě byste měli 3 hodiny pozorovat, pak může jít spát, je-li unavené, měli byste ho ale každou hodinu budit, abyste zjistili, že není v bezvědomí (poznáte i podle reakce spícího dítěte, nemusíte ho budit, aby vám odříkávalo  ). Pokud nejde probudit nebo zvrací nebo krvácí, opět ihned vyražte do nemocnice. Má-li jenom bouli na hlavě, ledujte a buďte rádi :-)

P.S. Ano, udělala jsem chybu a uznávám to, a ano, byla klika, že se nic nestalo. Pokoušela jsem se nazelenalý flek druhý den vyfotit, ale na fotce nic vidět není.