Chození

Tak se nám konečně z "ležáka" stal "choďák" a je zase o mnoho více radosti.

Celý rok, když jsem plakala, aby se mi dítě konečně rozpohybovalo, neboť někdy doma už skryté hříčky o to, kdo dostane to klíště do náruče (abyste rozuměli, tou "rodinou" myslím mě a Ahmeda, u nikoho jiného dítě být nechtělo!) nabírali neuctivých rozměrů a rozmrzelost z malého uvztekaného uzurpátora cloumala našimi majestáty, jsem byla upozorňována matkami všech věkových kategorií na obehrané klišé "malé dítě, malé starosti, velké dítě velké starosti" nebo "ještě budeš vzpomínat, když dítě jen leželo, až za ním budeš muset pořád běhat" (JEN LEŽELO?! naše dítě nikdy JEN neleželo, kromě krátkých chvil spánku, který byl tak vzácný, že jsme stejně raději nechali Ahmedě spát v náruči, aby se odložením neprobudilo ).

Takže tato vytoužená chvíle nastala, nejdřív samozřejmě krátké plazení, pak už lezení, které se stále zdokonalovalo a zdokonalovalo, až se zdálo, že na kolenou bude naše Ahmedě i maturovat. Ale velení přírody se nedá odporovat dlouho a jednoho dne udělala dcerka první samostatné krůčky, pak kroky a teď už i kostrbatě běhá.

Je to radost nad radost, když se z malého savečka stává stále samostatnější a chytřejší človíček. Tato radost je však kalena nedostatečnou inteligencí. Velmi nedostatečnou. Dítě, které si umí odemknout iPhone zacíleným pohybem prstu po displeji, aniž by ho to někdo učil, není schopno pochopit, že v mínus dvou nemůže ležet tváří na chodníku, a že nepomůže ani fakt, že v každé jiné poloze bude vřískat jako pavián. SAMOZŘEJMĚ, že tato scénka se stane vždy, když jste u pokladen s plným vozíkem, či máte vstoupit do ordinace lékaře. Mně se to naštěstí stalo zatím "jen" uprostřed vsi, kam jsme vesele dorazily procházkou. Tak si to představte: ječící a kopající 13kg dítě ve svěráku náruče, na vodítku pes pobíhající sem a tam, domů kilometr. Ovšemže se vždy v takové situaci objeví "Chytrá paní". Možná až ji potkám podesáté, budu schopná jen něco štěknout a pokračovat v inkvizičním mučení bez hnutí brvy, takto si ještě pořád připadám jako neschopná matka. Takže jsem paní předvedla malou zabahněnou figurku, která se po kontaktu se zemí nepostaví na nohy jako člověk, ale okamžitě ulehá s tváří k zemi, jak do zákopu. Ano, celkem velkou výhodou je, v této poloze na chvíli ustává uširvoucí řev, ale je to poloha pro melé dítě v tomto počasí krajně nevhodná. Hodím si tedy Ahmedě s další dávkou bláta opět přes rameno a pokračuji ve své křížové cestě. Ještě, že jsem nepotkala nikoho z mnoha sousedů, jejichž stížnosti na utíkajícího Bruna se začínají množit.

No, scénka samozřejmě pokračovala i doma, ale tam jsem už dítě mohla ponechat svému rozmaru a čekat, až se uklidní. Se samostatností a šikovností holt roste i sebevědomí, zvědavost a ego. Jako nezkušení rodiče, radující se z každého pokroku miminka, jsme jí dovolili vyzkoušet cokoliv, nadšení, že udrží telefon, že umí šáhnout na náušnici v uchu, že udrží v ruce hrnek. Jenže dítě neví, že je to jen na zkoušku a vyžaduje to pak pořád. Rozbité nádobí už nepočítám, i když v koši zahučelo i pár moc milých kousků. Ale ten pocit důležitosti v očích dítěte, které dokáže špinavý talíř položit na kuchyňskou linku, je tak neodolatelný! A tak je to se vším. Ale zase, jak jinak by se naučila vše potřebné, kdybysme jí to nedovolili z důvodu, že na to nemá?

A pak jsou věci, které jsou obráceně. Na nějaké základy nočníku by už měla, ale zase ji to vůbec nezajímá. Proč by chodila na nočník, když táta na něj nechodí? Ahmedě dělá jen to, co dělá táta, přece! Takže je vám jasné, co bude muset Ahmed udělat, až budeme potřebovat dítě přesvědčit o skvělosti této plastové nádoby?  Takhle to bylo i s čištěním zubů, smrkáním, mazáním obličeje, uklízení hraček do poličky atd. atd.....

Ale abych se nerouhala, chození je velký krok vpřed v samostatnosti a každým dnem si dcerka dokáže déle a déle hrát sama, nejvíc ji baví věci, které vymyslím inspirována Montessori školičkou - teď si třeba malou lopatičkou hrozně ráda přendavá oblázky z jedné mističky do druhé (hračka asi za dvacet korun). Také se mi osvědčilo, že když má k dispozici jen málo smysluplných a srovnaných hraček, mnohem více si s nimi hraje - rovná si zvířátka do řady, prohlíží knížky a podle obrázku už pozná, co je tam za básničku, tak si ji mumlá, skládá si kalíšky na sebe a do sebe... A taky jezdit po bytě velkou tatrovkou a honit s ní Bruna z kouta do kouta ji také vydrží na dlouho. Chudák pes, ani se mu nedivím, že pořád prokousává plot a snaží se od nás utéct .

Sníh pryč a jaro daleko, takže příště už se asi neovládnu a napíšu nějakou litanii o blátě!