Houby

MILUJU houby, ale opravdu je nevidím (tomu neveří nikdo, kdo se mnou na houby ještě nevyrazil, ale za mnou je možno chodit v závěsu a stále nacházet plné košíky ), čili jsem odkázána na dobrotivost okolí. A právě dnes se hvězdy slitovaly a seslaly mi krabici nádherných hřibovitých kousků. Co jiného při takovém štěstí, foukavém odpoledni a třeštící hlavě z hádajících se dětí? Domácí pasta z farmářského trhu, česnek, čerstvý tymián a lžíce kysané smetany... Je skvělý zážitek projíst se k jednoduchému dobrému jídlu.

Prošla jsem si teď várku homeopaticko-psychoterapeutických sezení, a na poslední "seanci" mi doktor řekl, že mám teď skoro zenový postoj k životu. Tak to mě dost potěšilo a zalichotilo. To jsem totiž nikdy neuměla. Nechat život plynout, být spíš pozorovatelem a přijímatelem než hybatelem. A musím říct, že mému nitru to svědčí. A taky že jsem jiná. Možná to není vidět úplně navenek, ale uvnitř cítím jiné reakce na situace než jsem měla dřív. Naštvání, okouzlení, zatajený dech, únava, radost... - prožívám to jinak. A to bylo mým cílem. A jak zpívá Hanka: "...že někde hlouběji, navzdory myšlenkám, pod jejich příboji, i já tam někde mám - Mys dobrých nadějí." Své vnitřní klidné místo. To si teď hýčkám 

Stáří se nezadržitelně blíží a možná není tak úplně vzdálená doba, kdy budu optimalizovat () nejen svou mysl, ale začnu provozovat i nějaký směšný pohyb, neboli sport (jo, teď vím, že se nejvíc směje Martinka - má volejbalová exhibice před 15 lety jí dodnes nedá spát ). Pořád mě bolí záda a už to není jen nošením dítěte, ale i spaním ve špatné posteli či ve špatné poloze, díky courání u kočárku se zadýchám už i výstupem na obrubník, moje břicho nějak zatím nepostřehlo, že už není těhotné, no a ten zbytek je taky nějak povislý či obrostlý... Jak já závidím všem těm běžcům v reklamách nike, plavcům v head&shoulders či Rockyům ve Fortuně (nebo na co to byla reklama). Jak jsou šťastní, že běží, že se dřou, že se potí, že nemůžou popadnout dech, píchá je v boku, mají žízeň a myslí jen na gauč a dvojku vychlazeného bílého... Nebo ne??? 

Ač jsem našla své klidné místo, čím dál tím víc mě nervuje ten chaos kolem mimina. Mám asi velkou potřebu klidu i v tom venkovním světě a neumím to tam vyrobit... Věčně oblemcané oblečení, nablito za krkem nebo ve výstřihu, někdy se mu podaří vetknout mi kukuřičnou křupku i do vlasů, období vyhazování věcí odevšad, spánek, bobek i hlad v neprosto nepředvídatelných a nevhodných chvílích, neustálé boje mezi dětmi, naschvály Ahmedíkovi od Haty... kolikrát jsem na panáka nebo na odstřel už v poledne. Období, kdy rodiče jednoho dítěte zapalují dlouhohořící doutníky a porozhlížejí se opět po dospělém životě, já trávím skokem zpět do zmatku, nemožnosti se domluvit, poznat potřeby. Ale jsem ráda, že to rození mám za sebou a už to bude jen a jen lepší, děti víc a víc samostatnější, až mě bude jednou mrzet, že mi nikdo nepatlá dýni s mrkví po zdi 

Krásné léto, klid a pohodu!