Kobyly

Včera jsem si malovala noc plnou poklidného spánku v tichu přírody. Ale náš dům vzaly útokem ne kobylky, ale KOBYLY.

Zelený hmyz v délce až 10 cm, podobný lučnímu koníkovi, ovšem neskáče, ale létá. Jak jsme zjistili dnes, při západu slunce, nalétávají z pole, chytnou se omítky a šplhají vzhůru. Narazí-li na otevřené okno, vlezou dovnitř. Tak se k nám dostali včera. Celkem 3 (!!!) ks. Dost strašidelné, dost nechutné. Hlavně jsme netušili, kolik jich do domu stihlo vlézt než jsme zavřeli okna. Představa, že si nám takové saranče sedne ve spánku na obličej, byla na infarkt.

Jenže co z oněmi třemi polétávajícími exempláři? Nezbývalo než je nějak vyexpedovat z domu. Můj muž, chtivý bydlení na venkově se však těšil na sekání trávy, šroubování skříněk z Ikea a organizování šroubků v garáži. Že bude muset z domu vystěhovávat kobylky velikosti krabiček od cigaret ho ani ve snu nenapadlo. Při pohledu na jeho zoufalý výraz mi nezbylo nic jiného, než se chopit hrnce a pokličky, zabalit se do županu (představa hmyzu sedajícího si mi na holou kůži mi odvahy nedodávala), pomodlit se Andělíčku, můj strážníčku a jít. Nakonec jsem s klepajícím se srdcem, odporem a zoufalstvím ony tři návštěvníky dostala.

Nemůžu pochopit, že na Hájence, která je uprostřed lesů, potkáme maximálně myš a včelu, a ve středočeské vesnici musíme čelit takovým strašidlům. Takže po udřeném dni, kdy muž odvezl dva vozíky odpadků na skládku a pak jsme ještě půl odpoledne nakupovali vybavení do domácnosti, trávíme ze strachu před KOBYLAMI dnešní večer při zabedněných oknech. Ať žije čerstvý venkovský vzduch a dlouhé letní večery! Snad se brzy otrkáme....