Mateřská řeč

Taky nenávidíte všechny ty zdrobněliny a patvary?

Miluju český jazyk s jeho mnohotvárností, přizpůsobivostí a slovní zásobou. Vždycky mě nadchne, když si někdo slova přizpůsobí aktuální potřebě, dle nálady skládá a ohýbá tak, aby to vystihlo co nejvíce to, co chce říct. Angličtina naopak je zase jazykem zjednodušení a zkratek, když jsem se někdy pokoušela inovovat slova, která mi nevyhovovala, setkala jsem se jen s pobaveným a uctivě nechápavým a nesouhlasným výrazem. Někdy se to ale hodí, úderná hesla, rozkazy a zkratkovité výrazy občas použiju, ale když mluvíte na dítě, čeština je k nezaplacení. Taky jste si malovali, že na své miminko už od narození tu a tam promluvíte cizím jazykem, ne snad aby tak s vámi mluvilo, ale aby si už zvykalo na zvuk jiných jazyků, občas pochytilo nějaké to slovíčko a v budoucnu mu to šlo lépe? Já jsem se k tomu zatím nedokopala. Nejde mi to z pusy, a to mám na mysli čisté popisy, mazlit se nebo blbnout v angličtině či francouzštině si nedovedu představit už vůbec.

No ale zpátky k češtině a jejím zdrobnělinám. Všeobecně nemám zdrobněliny ráda. A už vůbec je nemám ráda v posteli (nikdo, koho znáte chvíli, se asi neodváží říct "máš pěknej zadek" a použije raději zadeček - i když proč ne, vy zdrobnělemluvícímuži ?!? - ale u pusinky na čumáček už zvracím). Moje tolerance končí u berušky. Beruška prostě nemůže být beruna, ale ze všech dalších zdrobnělin mám panickou hrůzu, že se rozšíří do nedozírných dálav komunikace. Je krásné, že čeština z ruky umí udělat ručku, ručičku, ručinku. Je však opravdu nutné používat to za všech okolností?

Mluvení ve zdrobnělinách podle mě poukazuje na fakt, že řečník se obává nazývat věci pravými jmény. A jako mnozí používají jakoby (jakoby jsem tam došel nebo jsem tam skutečně došel??), aby změkčili tu hrůznou realitu, že jsem někam došli, někteří se obávají říci těhotná, protože to je zřejmě neslušné a dotyčná by se mohla urazit, použijme raději těhulka. A každá správná těhulka se netěší na své dítě, popřípadě dejme tomu miminko, ale mimíska. Už když jsem byla těhotná a ponořila jsem se do teritoria budoucích i stávajících matek, byla jsem zděšena počtem používaných zdrobnělin. Já chápu, že dítě je malinké a všechno kolem něj také, takže má spíš nožičky než nohy a vlásky (anebo pleš) místo vlasů, postýlku místo postele a botičky místo bot, je však opravdu nutné používat to napříč celým slovníkem a celou společností? Nemůže být dítě prostě kojeno mlékem, ale musí všechny matky mít nedostatek mlíčka a všechny děti prdíky? Dokonce už tak pojmenovávají i výrobky, aby matky náhodou svému dítěti nekoupily omylem mléko nebo přípravek proti nadýmání.

Absolutně však jde mimo moje chápání znetvořování jazyka, když mluvíme na dítě. Dítě se učí jazyk jen odposlechem a komunikací, neumí si samo počíst v Jiráskovi, takže to, jak mluvíme my, se pak nutně odrazí i v dítěti. Proč tedy v komunikaci s dítětem používáme nesprávně osoby a zájmena (my jsme se ale hezky vyspinkali, máma udělá Pepíčkovi kašičku - přece dítě se hezky vyspinkalo a já udělám kaši - nebo vy máte doma nějakou mámu, která maká za vás?), šišláme (kašičta, pušinta), popř. používáme neexistující slova, tzv. dětskou řeč (hapalo, nabacáme, uděláme hají). Někdo to obhajuje tím, že se snaží dítěti jazyk zjednodušit. Tak zaprvé: dítě je v tomto věku pro jazyk vnímavé a připravené, a to pro jakýkoliv jazyk bez ohledu, kam se narodilo, takže když na české dítě budeme mluvit jen japonsky, naučí se pohodlně jen japonsky. Když na něj budeme mluvit hatmatilkou, naučí se hatmatilku, kterou se pak bude muset zase pracně odnaučovat a učit se ten opravdový jazyk (co je to já, ty, kaše, pusa, spadlo, naplácáme a jít spát??). Otázka je, zda šišlání dětí také není způsobeno naším šišláním. Za druhé: udělej hají mi připadá o dost komplikovanější než spi!, papej vs. jez, nožička vs. noha, pipinka vs. pták (jo, tak to teď vyznělo dost sprostě , ale se slovem pipinka mám tedy problém. matky chlapečků tím označují slepici, ptáčky apod., matky holčiček tím označují - víte co. Pak se ty děti sejdou ve školce a kluci volají - hele pipinka, atakdále, no je to zmatek nad zmatek! Ale o označování pohlavních orgánů a přilehlé terminologii pro děti do šesti let vám napíšu, až to bude aktuální . A nemyslete si, že jako zdravotník to budu mít nějak usnadněné, sice vím, jak se co jmenuje a jak to funguje, ale přizpůsobit odborný výklad malému dítěti je černá můra i pro mě.) Z čehož plyne: nazývejte věci pravými jmény. Mně se nechce dítě učit jazyk nadvakrát (doteď jsme tomu říkali haf, ale ode dneška to bude pes), kolikrát ani nevím, jakým citoslovcem bych onu věc nazvala, když už to udělám, tak si to do příště nepamatuji, a některé výrazy jsou doslova matoucí (viz výše).

Jeden příklad za všechny, jak děti kopírují mluvu rodičů. Naše Ahmedě ještě nemluví, i když už má svůj výraz pro jídlo a psa, což už jsou počátky řeči. Nicméně pronáší dlouhá mumlaná souvětí, a to vždy v otázkové intonaci. Lámala jsem si hlavu proč, jestli se mě na něco pořád neptá a já jí nemůžu odpovědět (ano, ptá se mě po smyslu života či hračky se ptá na nesmrtelnost chrousta! ), ale pak mi došlo, že my na ni pořád mluvíme v otázkách: máš hračku? dáš si jídlo? chceš pití? vyměním ti plenku? půjdem se umýt? je to pejsek?... Malá učenlivá opička toto považuje za normální řeč (a stejně tak každé dítě, na které budete mluvit nepřirozeně bude tuto vaši nepřirozenou řeč považovat za tu správnou). Řízeně se tedy učím oznamovací tón.

Tuhle jsem narazila na blog nějaké dvanáctileté puberťačky. Šokovalo mě, že ač se nepovažuji za tak starou briketu, tak jsem tomu téměř nerozuměla (měla jsem o5 sqělý prázky...). To byl skoro těsnopis a ne čeština. Proto chválím aktivitu Celé Česko čte dětem - alespoň 20 minut denně. V knize nikdo nemůže napsat o5, a i kdyby jo, tak rodič čte OPĚT .