Matka a spánek

Neboli dítě a spánek.

Moc se o tom nemluví, ale já bych řekla, že středobodem výchovy a péče o dítě není kojení, správná výživa, prospívání, vývoj řeči či správný kočárek, ale JAK SE VYSPAT. Neboli - jak to udělat, aby dítě spalo a tak se mohla vyspat i matka. Téměř ve všem se totiž dopátráte nakonec rady i pomoci či alespoň nějakého fígle, u uspávání a kvalitního spánku jste na to totálně sami. Každé dítě je originální jak v projevech a problémech, tak v řešení, které funguje, a také každý věk chce něco jiného. Je také strašně těžké najít hranici mezi nechávání vyřvat, kterým se dítě učí, že jeho trápení není nikdy vyslyšeno a necháváním vyřvat, kdy se ve vzteklém amoku nedá nic jiného dělat, mezi konejšením a rozmazlováním.

Třeba někomu moje postřehy a nasbíraná "moudra" za ten rok s nespavcem pomůžou.

První tři měsíce

Někdy jsou nazývány čtvrtým trimestrem a dítě je v tomto období pořád ještě "novorozeně", malé, s křehkou nervovou soustavou, neznalé režimu den-noc. Všechny procedury kolem něj se většinou odehrávají v tříhodinovém rytmu (kojení-přebalení-spánek, kojení-přebalení-spánek), dítě nerozeznává denní bdění a noční spánek (někdy to rozeznává, ale naopak ). Neumí se samo uklidnit a utěšit, neumí počkat se svými problémy, potřebuje zejména blízkost člověka, pocit bezpečí a uspokojené potřeby.

Dítě se narodí z prostředí, ve kterém je zmáčknuto v těsném objetí dělohy, má tam příšeří, stabilní teplotu, kontinuální krmení, slyší peristaltiku střev a tlukot srdce, což je zvuk hlasitý asi jako vysavač, je neustále pohupováno a nošeno. Doma je uloženo do velké postýlky, jejíž bočnice jsou od něj vzdáleny snad kilometr, leží s roztaženýma rukama a nohama, ve tmě, v tichu, klidu, samo a k tomu má třeba ještě hlad. A rodiče se diví, cože se malému miminku na tom nelíbí. Přitom mu chybí úplně všechno, co mělo v děloze, a ke všemu si to vůbec neumí vysvětlit.

Nejjednodušší a nejefektivnější metodou, jak simulovat prostředí dělohy a tím dítěti dodat klid, je zřejmě Karpův způsob utěšování dítěte (viz Harvey Karp: Nejšťastnější miminko v okolí), kdy mu poskytnete vše, co potřebuje. Systém funguje na základě pěti zásad:
1. zavinutí - v knize je přesně popsaný postup, někdy klasická rychlozavinovačka nestačí a je potřeba dítě zavinout opravdu těsně, slouží k znehybnění bezcílně máchajících ručiček, které často dítě bouchnou do obličeje a ještě více ho rozpláčí. se zavinutým dítětem se také lépe manipuluje. samotné zavinutí není utěšovací metoda!
2. houpání - v náruči, v houpačce, na gymnastickém míči, jakkoliv rychle a důrazně to dítě potřebuje, já jsem s Ahmedítětem v náruči někdy i skákala
3. šumivý zvuk - nejeden rodič zjistil, že dítě zmlkne za zvuků luxu, fénu, digestoře či rozladěného radia, nutno vyzkoušet, já používala pouhý můj hlas. ššš musí být hlasité tak, aby přehlušilo řev dítěte, jinak ho dítě neuslyší a namáháte se zbytečně. ideálně dělejte ššš u hlavičky či ucha. po zklidnění dítěte hlasitost ztlumte. 
4. poloha na boku - v náruči držte dítě na boku na vašem předloktí, zády k vašemu tělu. v postýlce jen v bezpečných případech (obloženo polštáři, pod dohledem). tohle nevím, proč funguje, ale moje dcera už od porodnice nespala jinak než na boku. v zavinovačce jsem ji jak housku vždy o něco opřela, větší už se tak natáčela sama.
5. sání neboli dudlání - ano, je to tady, starý ošklivý nemilovaný dudlík. některé děti ho nikdy nechtějí, Ahmedě se přisálo už v porodnici na můj prst a odmítalo ho pustit, takže dudlík nastoupil hned, abych se já osvobodila. pokud nechcete dítě zvykat na dudlík (proč ne??), můžete mu dávat sát malíček bříškem nahoru. ale já nevím - je-li dítě spokojené s dudlíkem, stojí vám ten řev za to, že jste si kdysi bezdětní řekli, že mu dudlík nikdy nedáte? když si začne cucat palec, tak ten mu na rozdíl od dudlíku už nikdy nevezmete a ještě mu křiví zuby.

Těchto pět bodů je skvělých na utěšování (protože dítě MINIMÁLNĚ do tří měsíců nikdy nenecháváme "vyřvat", nemá vyzrálou nervovou soustavu na to, aby se samo uklidnilo, jen se vyčerpá a naučí se, že na něj svět kašle) i na uspávání, protože všechno toto se může s dítětem dít bez vaší přítomnosti (zavinovačka, houpačka, radio, polštáře a dudlík ).

Super je, pokud kojíte, pak se dítě napije vždy tolik, kolik potřebuje. Příprava mléka a zda dítě na spaní nakrmit víc nebo spíš míň, v tom jsem sama nikdy nevěděla, ale protože jsem vždy mohla dokojit, nebyl to až takový problém. Každopádně dítě nakrmte tolik, kolik a kdy bude chtít, neřiďte se jen tabulkami na pikslách.

Každopádně první tři měsíce má děťátko nárok na to, aby si dělalo, co chce a aby vy jste kolem něj skákali. Neopovrhujte snad nejčastěji dávanou radou "spi, když spí dítě, ať je to kdykoliv!" (šťastné ženy, kterým nevadí spát 9-11, 15-18, 24-02, 7-8 a jsou jak rybičky ), budete to potřebovat.

Po vlastních zkušenostech a "studiích" jsem velkým zastáncem spaní mimina s rodiči/matkou v jedné posteli, alespoň v tomto 4. trimestru. Národy, kde děti spí s matkami, neznají náhlé úmrtí novorozence. Děti spící s matkami mají pravidelnější dech. Matky spící s dětmi k nim nemusí vstávat, kojí ze spaní a MNOHEM lépe se vyspí. Nikdy nikdo ještě nezaznamenal případ zalehnutého dítěte (alkoholové případy nepočítám). I když se mi kolikrát stalo, že jsem se v noci vzbudila a nepamatovala jsem si, u kterého prsu leželo dítě, než jsem upadla do komatu a kde ho mám hledat, nikdy jsem neležela NA dítěti . Jen jsem se snažila, aby mělo pokud možno hlavičku výš než já, abych mu přes ni náhodou nehodila svou peřinu. Protiargumentu, že pak dítě bude s vámi spát až do puberty, bych se nebála, protože jakmile bude miminko schopné se samo obracet a hýbat, stejně už s vámi nemůže spát, protože by mohlo ve spánku spadnout z postele. A děti, které spí s rodiči a netrpí traumatem z osamocení, jsou prý ve vyšším věku sebevědomější.

3-6 měsíců

Máte-li na rozdíl od nás štěstí, možná že už v tomto věku začnete pozorovat nějakou pravidelnost v režimu dítěte, například delší spánek v nočním čase. Je možné/vhodné pak začít s večerními rituály, které třeba ještě budou občas dítětem mařeny a ne vždy budou ve stejný čas, ale dítko si už pomalinku zvyká, že koupání, mazání, masírování, kojení, tlumené světlo i hlas, chování a zpívání už znamená přípravu na čas, kdy se spí, je ticho a tma. Je dobré opravdu dodržovat znaky noci - tzn. nerozsvěcet, nemluvit, já jsem přestala i přebalovat, protože se mi dítě akorát víc vzbudilo a pak nešlo uspat. Jen jsem nakojila a nikdy jsem nemluvila, max. šššš.

Stále však má dítě nárok na utěšování.

6 měsíců

Patříte-li k tomu 1 % rodičů (), kteří mají hodné dítě, tak pravděpodobně v tomto věku spí celou noc a nebudí se už ani na kojení. Podle příruček by to totiž už dítě mělo vydržet, realita je ovšem příručkám vzdálená miliony světelných let.

V půl roce můžete začít zkoušet tzv. Estivillovu metodu uspávání, která je mezi matkami na internetu velmi oblíbená a jejíž verze naleznete snad všude. Záměrně píšu verze, protože zřejmě málokdo utratí tu stokorunu za originální vydání, kde se o metodě dočte vše. I já jsem nedočkavě vyhlížela půlrok jako metu, kdy dítě začne zázračně samo usínat i spát. Nezačalo. I zakoupila jsem knihu pana Estivilla. Po přečtení jsem změnila názor. Autor se na děti dívá jako na stroje, na které lze uplatňovat paušálně jeden přístup (který však nevychází z žádných biologických potřeba, jako např. Karpův systém), děj se co děj. Tahle metoda má však svá úskalí, o kterých se na netu nedočtete. Je vhodná opravdu minimálně od půl roku věku dítěte, možná spíš od vyššího, dítě už nesmí být tolik provázáno s matkou. Dokonale všichni členové domácnosti (možná i včetně psa, křečka a rybiček) musí být o správnosti metody přesvědčeni, i ti, kteří dítě neuspávají (tomu předem nevěříte, ale pak zjistíte, že děťátko má tajemné radárky, kterými zachytí, že tetičce ve třetím pokoji se nechávání dítěte bez utěšení nelíbí a tak řve a řve, protože by mohlo být vyslyšeno ). Tuto metodu musíte používat u všech uspávání po celý den (takže třeba na veřejnosti) a musí ji používat i ti, kteří dítě hlídají. Dítě má na spaní stejné pyžamo, stejnou hračku (i venku??). Já osobně myslím, že má smysl u dítěte, které je vzteklé a vzdorné, ne u dítěte, které brečí v postýlce, protože je úzkostné nebo nemůže zabrat. Jinak je to týrání.
Princip je v tom, že po provedení vždy stejných rituálů, včetně mazlení a povídání, se dítěti řekne nějaká formulka na dobrou noc, položí se do postýlky, pohladí a odejde se. Dítě řve. Minutu čekáme. Přijdeme, řekneme formulku, pohladíme a odejdeme. Dítě řve. 5 minut čekáme. Opět jdeme. Pak čekáme 10 minut. Atd. (časy nevím přesně, nechce se mi knihu hledat). Mnoho matek tvrdí, že dítě hned první noc prospí celou, druhý večer usne po druhé formulce a třetí večer spí hned. Některé matky uvádějí, že to zkoušeli dva týdny a nic (zřejmě nedodržely všechna pravidla ). Je pravda, že dítě prostě jednou usne. Vyčerpané řevem. Nezabere-li však metoda do tří dnů, doporučuji od ní upustit a počkat na vyšší věk dítěte. Já jsem si nakonec vzala z knihy jediné: uspávání by mělo být vždy stejné a bez cavyků. Někteří rodiče zkoušejí všechno možné, aby dítě spalo, jednou ho natřásají přes práh, pak s ním jezdí autem, pak mu dají sušenku, pak se na něj vykašlou - a dítě je zmatené. Pak se dostanete do extrému, kdy dítě usne jen pojížděním kočárku na balkoně za současného mlácení chrastítka o peřinku (to jsem fakt na jedné diskuzi četla!). Když ho krmíte, tak to také neděláte jednou ve vaně a nenabíráte jídlo plyšovým medvědem a podruhé visíc za nohy se netrefujete buráky do otevřené pusy dítěte - dítě je stále na stejném místě, se stejnými proprietami a vy se chováte stále stejně a klidně.

A tady je asi ten kámen úrazu. Po všech těch zkušenostech si myslím, že klíčem k dobře spavému dítěti je klidná matka. Nakonec mi vždycky pomohlo nejvíc to, když už jsem měla všeho plné zuby a řekla jsem si, že kašlu na dítě a na pravidla a chci se vyspat. Takže jsem si buď vzala dítě do postele, abych u něj nemusela ve 4 ráno stát (zrovna včera), že se vysprchuju, převlíknu do pyžama a jdu si k němu lehnout beze strachu, že usnu v džínách (když byla mimino a už jsem u ní ležela hodinu), když jsem ji nakojila, i když jsem si přísahala, že už v noci kojit nebudu, když jsem povolala tatínka, protože z mých zoufalých pokusů ji uspat už byla na nervy...

Jeden rok

Tak nevím, naše dítě, které začalo svůj život na zemi převráceným režimem, tříhodinovým uspáváním a všemi možnými metodami i nemetodami, půl roku spalo s námi v posteli a rok v jednom pokoji, skončilo ten první rok tím, že v devět vypije mlíko, odpadne a spí do osmi. Samozřejmě někdy taky ne, tak průměrně jednou týdně třeba hůř usíná, ale když vidím, že je to jenom protest proti spánku či nedostatečná únava, klidně ji nechám chvilku vyřvat, aby se unavila a pak ji jdu teprve znovu uspat. Někdy ale vidím, že se jí spát chce, ale nemůže zabrat. A na to má snad dítě právo, to se stává i nám dospělým, kdežto my si můžeme jít číst, dát si mlíko s medem či panáka nebo přemýšlet, co napíšeme zítra do blogu. Jemu zbývá jen pochování od maminky a tatínka. Dodnes však dodržuji nemluvení a nezpívání po uložení, v noci nepřebaluji ani nekrmím, v pokojíčku je tma. A dáváme Ahmedě spát, když padá únavou, ne když je čas. Ale většinou už padá únavou ve stejnou hodinu.

I my jsme vyzkoušeli všechno možné, prochodili noční kilometry po ložnici s dítětem přes rameno, milionkrát zastrčili dudlík do pusinky, bojovali s vlastní únavou i beznadějí... A pořád není konec. Stále máme na nočním stolku chůvičku s vědomím, že kterákoliv noc může opět být prokňouraná. Nevím, kdy tohle končí. Když je dítě větší, tak už si samo může v noci za vámi dojít mamíí, já nemůžu spát. Takže asi opravdu až v té pubertě má rodič opět klid, ale to je mu to zase líto, jak to rychle uteklo . No tak si to užijte, že vás vaše dítě chce, že se s ním můžete celou noc mačkat v jedné posteli, že chce hodinu chovat, že ho můžete půl noci hladit. Vždyť je to jen na pár let a dáte mu tím do života to nejlepší co můžete - že se může opřít o své rodiče .