Montessori

Jedna malá dopolední úvaha 

Včera jsme s dcerkou navštívili Montessori mateřské centrum. Byla to spíš náhoda, chtěla jsem něco podniknout a o prázdninách ve městě nic neprobíhá, tohle bylo jediné zařízení, co mělo program pro takto malé děti. Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu a těšila jsem se, že poznám nový přístup (teda on není zas tak nový) a doufala jsem, že to nebude nějaký alternativní úlet.

Nebyla bych to já, abych spletitě nebloudila po zmateném výkladu cesty od majitelky centra, nepotkala ani živáčka, který by mi poradil cestu, no ale nakonec jsem zdárně našla základní školu z šedesátých let. Bylo to dost retro procházet se po těch kamenných (betonových?) schodech pepř a sůl, nažloutlé dveře do tříd, uspořádání stavby jako všude po celé republice, kde jsme odchodili základní školu. A venku na dvoře na prázdniny vystěhované tchýniny jazyky...

Prostory MC jsou už ale normální, současné, vybavené pro děti už od mimina. Měla jsem docela štěstí, že další tři maminky, co měly na akci přijít, nepřišly, tak jsem měla instruktorku sama pro sebe, mohla se mi věnovat a osvětlit některé body Montessori. Je to sice trochu šok, když každou vaší větu nebo úkon, který s dítětem provádíte, někdo opravuje, ale změna ze zaběhnutých stereotypů je vždycky bolestivá. Ahmeďátko si tam nejvíce oblíbilo vaničku plnou kaštanů, ve kterých se dá lézt, hrabat, kopat atd. Pak si hrálo s instruktorkou neuvěřitelnou čtvrthodinu s kostičkou, která se vkládala do takové prohlubně - jenom jsem koukala s otevřenou pusou.

Některé věci principů Montessori výchovy mě trochu šokovaly, některé mile překvapily. Po přečtení několika základů na internetu, vám můžu říci, že jde zhruba o toto (pokud jsem to dobře pochopila): dítě samo ví, co je pro něj v tu chvíli přínosné, má mít možnost volby, co chce dělat. Tato volba není anarchií, ale povinností - co si zvolím, to dokončím a po sobě uklidím. Dítě se věnuje jedné vybrané činnosti. Vychovatel do činnosti dítěte nezasahuje, pokud se dítě soustředí. Nezasahuje také do toho, pokud dítě odpočívá. Věci se nazývají pravými jmény (červená kostka, ne jahůdková kostička, ty jsi Pepička, ne my jsme Pepička atd...). Dítě není chváleno, protože nedělá práci pro chválu, ale pro vlastní uspokojení nad vykonanou prací, je oceněno, že se naučilo něco nového (s tím tedy musím nesouhlasit, každý rád slyší, že je šikovný, a nemyslím, že takováto klasifikace může dítěti výrazně uškodit). Vychovatel je průvodce, připravuje pro dítě vhodné prostředí, aby se mohl rozvíjet jeho potenciál. Shrnula bych to jako: rovnocenný a láskyplný přístup k dítěti, kde dítě přejímá část zodpovědnosti za své konání.

Hodně mě překvapilo, že nejde o nějakou volnomyšlenkářskou bláznivinu, ale spíš o vstřícný řád. Dítě je vedeno k samostatnosti, zodpovědnosti a sebevědomí. Že jsou pak takové děti okolím občas označovány např. za drzé vypovídá o naší společnosti, že stále preferuje spíše metodu "mlč, seď a poslouchej".

Já tohle vidím jako cestu moderní výchovy. Děti si přece nepořizujeme proto, aby nám daly pokoj. A nechceme, aby z nich vyrostli(y? teď fakt nevim!) roboti, co se nabiflují 48 druhů nahosemenných rostlin a výpočet sinus/kosinus (nevím, jak vy, ale já si pamatuju, že jsme to počítali pořád, ale dodnes nevím, CO jsme to vlastně počítali, taky si pamatuju tu záplavu kamenů, co pořád cestovala ve třídě a dneska poznám možná tak "kámen z potoka"). Dlouho jsem však už nepotkala nikoho, kdo by uměl stručnou a výstižnou formou napsat, co si myslí nebo co viděl. Jak mě vždycky strašilo na vysoké škole (a na té vyšší taky), psali se tam jen elaboráty dvacet stránek o ničem - a nejhorší na tom je, že to frčí pořád. Tuhle jsem v časopise pro sestry četla kazuistiku z porodu a bylo tam: "Pacientka verbalizuje radost z narození syna." No sakra, nevím, jak vy, ale já po porodu rozhodně nic neverbalizovala, a jestli jsem něco řekla, tak jsem to prostě řekla. Jenže to už vyžaduje použití vedlejší věty a řeči nepřímé a na to jsou rychlokvašené sestry z vědeckých vysokých škol asi krátké. Doufejme, že aspoň umějí píchnout injekci...

To už jsem se zase rozkecala úplně někam jinam! Chtěla jsem vám jenom říct, že mě tohle zaujalo a chtěla bych se tomu věnovat. Moje drahá přechytralá holčička to možná jednou ocení, že nebude muset sedět ve třídě s rukama za zády v čele se "souškou", a já si představuji, jak v šesti letech sama přemítá, má-li si jít raději číst o pejskovi a kočičce nebo rovnat kostičky podle barvy. Jen to nastolení řádu a zodpovědnosti bude asi trošku oříšek (hlavně pro mě!).

Paní majitelka otevírá v září první třídu mateřské školky ve stylu Montessori. A už si myslí i na základní školu...

P.S. až budu mít doma foťák, vyfotím vám, jak jsem se inspirovala vanou s kaštany, když podzim je ještě daleko (ale už si brousím zuby na kaštanovou alej na Hájence!)