Morálka

Tohle není článek o kázání a poučování, spíš zamyšlení.

Já sama rozhodně nejsem vzorem všech ctností a předností, přiznám se - našla jsem na ulici peníze a nikam je nevrátila, neopravila jsem prodavačku, která mi špatně vrátila, nepouštím vždy chodce na přechodu a důchodce v tramvaji, někdy lžu i podvádím. I když zrovna lhaní mi moc nejde, většinou mám takovou hrůzu, že je to na mě vidět nebo že se to provalí, že raději nelžu, abych se neztrapnila . Kolem sebe mám plno morálních lidí, které za jejich pevný charakter obdivuji a samozřejmě i pár těch pokleslejších, kteří se aspoň snaží v rámci svých možností se svojí povahou trochu bojovat. Někdy také chování, které na pohled vypadá jako nemožné, může mít skryté příčiny, které nám nejsou známé a pro člověka vyústily v toto jediné možné jednání. Někdy se také chováme jako kopyta jen z lenosti nebo z nedomyšlení důsledků.  Obecně si ale o Češích myslím, že jsou spíš lajdáci, prasata, chytrolíni a podfukáři. Heslo reálného socialismu (ano, to je ta správná socialistická REALITA) "kdo neokrádá stát, okrádá rodinu" jsme během demokracie velmi úspěšně vypracovali od kancelářkých potřeb a kachliček k tunelům, evropským fondům a dálnicím. Jsem velkým zastáncem rčení, že máme takovou vládu, jací jsme my sami. Skoro se divím, že nemáme ještě horší. Ahmed se nedávno podivoval, proč ve Švýcarsku jsou kempy krásné, čisté, vybavené a levné a u nás ne. No protože u nás padne většina zisku kempu na úklid a kradený toaleťák, kdežto ve Švýcarskuho mohou použít na zdokonalení vybavení  A tak je to se vším...

A teď pár zážitků, které mě vedou k této ponuré náladě.

Prostředí matek s malými dětmi: nenávidím návštěvy mateřských center a podobných míst. Natěšená všemi těmi mimísky, prdíky a mlíčky jsem si představovala, že vpluji do oázy sice šišlající a trochu dementní, o to více ale uklidňující, konejšivé a mírumilovné. Jaký šok, že jde o prostředí dravější než kdejaký flexibilní kreativní manažer se značkou 1A5 15 15. Fronta na medaile na dětském karnevalu: přičinlivé maminky cpou svoje dětičky dopředu, aby náhodou nemusely čekat poslušně ve frontě. Jak potom já, jako tupě čekající pitomec, mám netrpělivému dítěti, kterému 5 minut připadá jako 5 hodin, vysvětlit, co je to fronta?
Od malička vtloukáme do dětí, že cizí hračky se neberou (přestože taková hračka je samozřejmě nejatraktivnější), ideálem naší výchovy je montessoriovské prostředí, kde si každé dítě hraje na svém koberečku se svojí jednou hračkou a když si dohraje, tak ji uklidí, aby si s ní mohly hrát jiné děti (haha ). Pak přijdu do kolektivu, moje dítě si vezme svojí hračku a s tou si hraje (moderovaná hra na hudební nástroje a zpívání, takže je jasná, že když učitelka - nebo jak se nazývaj tyhle paní v mateřských centrech? vedoucí?? :-D - zpívá, tak to ještě neskončilo), Hata si odskočí pro tamburínu a šup, maminka sedící vedle se natáhne pro náš bubínek, protože její dcerunka si ho poručila. Na moje ohražení, že to je náš buben, mi bylo s nechápavým výrazem sděleno, že ho přece už nepotřebujeme. No samozřejmě, že se po něm Hata sháněla, když se vrátila!  Vrcholem všeho bylo, že na konci zpívánek nám byl bubínek mrsknut zpátky, zřejmě ať si ho sami uklidíme, když jsme si ho vykrámovaly, že... A to připomínám, že jsem měla na klíně kojence, takže bych očekávala alespoň trochu solidárnosti a pomoci.

Já chápu, že každý chce pro své dítě to nejlepší, škoda jen, že mnoho lidí to zaměňuje za agresivitu, drzost, neslušnost, čímž dávají svým dětem ten "nejlepší" příklad. Jak si takové děti, školené drzostí, postrkované rodiči poradí v dospělém světě? Sami budou drze předbíhat a budou se cítit frustrovaně, když je nikdo neupřednostní. Nebudou zvyklé, že výhody a koláče jsou až za poctivou práci. No a že prostě k druhým lidem se chová slušně a tečka. Agrese a frustrace budí opět jenom další agresi, systém tzv. padajícího hovna zná každý. Ahmed se na mě vztekne, já nařežu Hatě, ona zmlátí Ahmedíka a ten chudák, ještěže má jogínskou povahu, si z toho zatím nic nedělá ..........

A teď k dětem: Ahmedík se na své sedmiměsíční "narozky" poprvé pohnul vpřed, teď už drandí plazením po celém bytě. Začalo mu také konečně chutnat i jídlo, nejen sladké kašičky a banány, ale i maso a zelenina, takže hurá! :-)
Hatinka chodí už 2x týdně do školky, kam chodit nechce a pořád se to neobejde bez počátečního pláče, ale prý mám vytrvat. Za každou návštěvu školky je zmrzlina ("Já mám moc ráda zmrzlinu!", říká pokaždé). A mluví. Ona už úplně normálně mluví. Všechno. Vypráví sama příběhy, zážitky... Zase jí moc nejde malování a barvy. Chodíme i na tanečky, ale nejvíc jí to baví venku. Je to totální vesnické dítě. Dneska zahajuji noci bez plen, tak jsem zvědavá na výsledky.