
Už je to rok...
Před rokem jsem porodila svoje první dítě, dceru. Jestli jsem si ji nějak vysnila nebo představovala? Ani ne. Prostě dítě. Malé děti mě nikdy neměly moc v oblibě a já je taky nemusela, nějak jsem se neuměla dostat na jejich úroveň a do jejich světa. Musela jsem toho hodně překonat a hodně se naučit, abych své dceři rozuměla, abych mohla žít s ní a ne vedle ní. I když jsem věděla, že děti brečí, jsou svéhlavé a poblité, stejně jsem si pořád tak nějak představovala jen to chování spícího miminka, mazlení s oslintanou pusinkou, zpívání a básničky a pohádky, dětský svět s malou postýlkou, lžičkou a botičkama, svět plný princezen a čertů, svět plný ideálů a fantastických představ. Hm, nějak mi zapomněli říct, že tohle přichází až někdy po třech letech...
Po letech, kdy se vám život obrátí naruby, ale vlastně zůstává stejný, kdy se i vy obrátíte naruby, ale pořád jste to vy (já jsem hodně dlouho byla zamrzlá ve 24 letech... pak už to začalo být trapné...), a kdy už navždy budete mít něco, co nikdy nemůžete sdílet s nikým jiným než s tím, kdo je také máma. Protože když si něco uhnětete vlastníma rukama (...vlastní dělohou...), vypálíte to ve vlastním ohni (no... víte kudy...) a pak už jen barvíte a zdobíte a přizdobujete a lakujete (péče, péče, péče...), je to tak moc vaším vlastním výtvorem a produktem, že nic jiného nemůže být víc. A nic jiného nemůže být míň. Ta samostatná entita, duše z vás pocházející a přece sama pro sebe, cizinec a přece tak moc známý, který roste a formuje se pod vašima rukama, s vaší pomocí i bez vašeho přičinění, neuvěřitelnost dokonalosti toho přírodního zázraku, který má být hlavně zachováním lidského pokolení a přitom je téměř dotekem boha... Znám každou vteřinu jejího dne, znám každou její emoci, jsem svědkem každého jejího zážitku, každé nové zkušenosti, pokroku. Děsí mě, že jednou - velmi brzy - už nebudu. Už budou jiní svědky pokroků, jejích poprvé, závratných emocí, nadšených úspěchů, bolavých zklamání, dalekých cest, velkých přátelství a všech těch niterných pocitů, které navenek nepohnou ani vaší brvou a vevnitř bouří krev a vhání slzy do očí.
Vím, že to nejlepší období dětského věku nás teprve čeká, ale už teď miluju ty chvilky, kdy s mužem pozorujeme naši dceru, jak je zase v něčem o krůček dál a tajně na sebe mrkneme - podívej, jak je úžasná! Po tom půlroce, třičtvrtěroce, kdy je dítě totálně nesamostatné a vy si na to holt zvyknete, najednou nabere takový vítr do plachet a vám se chce jenom křičet - zpomalte čas, nestíhám fotit, točit, zapisovat, ukládat do paměti a hlavně to PROŽÍT. Nevím jak vy, ale já nezvládám vychutnávat "právě teď". Já žiju v minulosti. Vždycky až zpětně po opadnutí emocí, šoků a závratí vychutnávám sentimentálně onen okamžik, jak stará babka na zápraží v odpoledním slunci vzpomínající na mládí. Někdy se zase dojímám do budoucna - až řekne dcerka první slovo, až půjde do první třídy, až se zamiluje, až se vdá... Už teď mi to vhání slzy do očí...
Ano, jako každý rodič bych si přála, aby nikdy nevyrostla, aby pořád mohla být zachumlaná v bezpečí zavinovačky v mé náruči. Ale na druhou stranu nechci pro ni takový život. Nechci, aby žila podle nějakých rad nebo daných pravidel, v bezpečných (zatuchlých) mantinelech máminy sukně. Chtěla bych, aby zakusila opojnost štěstí a úspěchu a lásky, tu svobodu a vítr ve vlasech, které jsou jen na vrcholcích hor nebo když jste hodně mladí, to malé zatetelení duše, které pocítíte jen, když potkáte něco malého krásného, tíhu kamene na hrudi, bolest zlomeného srdce, vězení bezmoci, boj s neznámým, pokoření urputného, překonání sebe sama. Chtěla bych, aby uměla jít hlavou proti zdi, ale aby poznala, kdy je lepší tu zeď obejít, aby měla koho milovat, aby pro ni někdo alespoň jednou v životě udělal něco velkého. A aby někde v pozadí vždycky měla svoje rodiče, kteří navzdory své rodičovské roli zůstanou normální.