Supermatka

Stejnojmenný článek na idnes.cz mě přinutil k napsání této úvahy (díky, Marti!).

Ten článek je prostě rádobyvtipná slátanina a já už těchto "ironických" článků, jak požehnaný stav není požehnaný a že mateřská dovolená není dovolená a že matky jsou jen fanatičky (kdežto autorka jediná fanatička není), mám plné zuby. No, podřezávám teď trochu větev sama sobě, ale já 1. netvrdím, že mateřství je jen hrůza, 2. neofrňuju nos nad kýmkoliv, kdo vychovává své dítě jinak než já, 3. prvním plánem mého blogu není být za každou cenu vtipná. (Tak. )

Ráda bych teď uvedla na správnou míru všeobecně rozšířené názory, které se začínají stávat domnělou skutečností. (To zní děsně důležitě! )

Ano, existuje pár kojících fanatiček, ale myslím, že jich je opravdu jen pár, a že to jsou zejména ženy, kterým šlo kojení levou zadní a které jsou neslyšící, protože jinak by VĚDĚLY, že kojení není samosebou a i když je, tak pořád může způsobovat různé potíže až nemoci, a když ani to ne, tak třeba jednoho dne si dítě prostě usmyslí, že prso už ne. A že jejich absolutně pohodové kojení ještě přes rok věku dítěte není známkou pouze osobní zatvrzelosti a pevného charakteru, ale také dobrou konstelací někde mezi hvězdami a Matkou přírodou. Nevím, jak dlouho bych kojila já, kdyby má dcera v 9 měsících sama nepřestala chtít, ale vždycky mi připadalo divné, když se na veřejnosti kojily chodící děti. A to nejsem puritán, kojila jsem i v tramvaji, v restauraci, prostě všude, ale chodící dítě už mi k prsu nějak nepasuje...

Ano, existuje pár superfanatiček, které si myslí, že jen ony správně rozvíjejí své dítko po všech motorických, psychických a emocionálních stránkách, že mu dávají to nejlepší, když má všechny ty vícebarevné, multifunkční a mnohomateriálové hračky, protože 3 měsíční mimino netouží po ničem jiném, než po ošahávání pejska, který má co pět čtverečních centimetrů jinou látku, do toho štěká, píská, zpívá, mluví a kňučí v pěti jazycích a bliká ve třech barvách. Po dítěti vyžadují, aby se v půl roce umělo podělit o hračku s vedleležícím miminem, aby pochopilo, že teď nemá plakat, protože maminka pije kávu ve Starbucks, že se nemá opatlat přesnídávkou, protože má na sobě triko z Nextíku, které ladí s punčocháčkami, džínovou sukýnkou, baretem i kozačkami (ano, to vše v půl roce). Co bude z takového dítěte? Jistě skvělá malá baletka či krasobruslařka, malý hokejista nebo tenista, s kompletně vybaveným dětským pokojíčkem každoročně na Vánoce obnovovaným dle nejnovější masírky reklamou. Nebo bojovník s nadváhou, protože jedině Granko, Brumík, Kinder čokoláda, Nutella a Kostíci jsou těmi správnými svačinkami pro malý organismus (mimochodem, četli jste někdy složení Granka? to šokovalo i mě, starého skeptika: cukr - na 1. místě!, kakao, emulgátor, aroma..). Nebo dokonale poslušné dítě, které nikdy nevkročilo v naleštěných botách do louže, nikdy se nevztekalo pro lízátko u pokladny a neumí vlastně říct, co chce, protože se ho nikdy nikdo neptal a vždycky mělo všechno, tak možná nechtělo nic... Kromě upřímné pozornosti, bezpodmínečné lásky a nevázaného blbnutí.

Ano, existuje pár biofanatiček, které používají jen látkové pleny a to i na cestách dálkovým vlakem, dítěti by nepodstrčili ani zrnko cukru či soli, natož něco tak umělého jako je maso a zelenina ze supermarketu. O sušence či čokoládě ani nemluvě. Perou v mýdle s jelenem, nepoužívají krémy s faktorem ani řasenku, nemají televizi, natož automobil. Nemyslím ty matky, které se snaží najít zdravou alternativu reklamového vymývání mozků, moje dítě například stále miluje rýžové chlebíčky, nemám tedy důvod, dávat mu čokoládové tyčinky ani konzumní rohlíky. Také se koukám na složení výrobků a jogurt, který obsahuje víc jak 3 barviva, dochucovače či škroby (proč musí být v jogurtu, i když z řepy, tak dobarvovadlo?). Také vaříme z kuskusu, bulguru, čočky, fazolí, pohanky, jáhel, sojového masa (mám štěstí, že nemám muže "čechomasožravce", představa, že mi nehodí na hlavu pouze knedlovepřozelo či znojemskou, mě upřímně děsí). Ale když chci upéct buchty, upeču prostě normální buchty, třeba s míň cukru a víc celozrnné mouky, ale nedělám místo nich jahelnopohankový mls s melasou. Když máme chuť na koleno, uděláme si koleno a ne zapečený pórek. No, máme kliku, protože potom máme třeba chuť zase na zapečený pórek, tak se to vyváží . A pak dávám takovou buchtu s jablky ročnímu dítěti se špatným svědomím a přitom si uvědomím, jak už jsem taky zblblá. Rohlík, který je jen mouka a nějaký sprostý tuk a voda mu dám, ale s domácí buchtou z másla a ovoce mám problém. To samé je maso z vepřového kolene versus šunka pro děti (haha) s dusičnany, solí a konzervanty. Úplně jsme zanevřeli na dobrou domácí kuchyni a průmyslové produkty považujeme za zdravější. Je pár věcí, které si člověk doma nevyrobí (nebo hodně těžko) a nevypěstuje a bez kterých bych nechtěla být, ale není mi daleká myšlenka využití základních, lokálních a sezonních surovin. Máslo je přece lepší než margarín, rajče ze zahrady lepší než rajče z Holandska a musím uznat, že třeba biolovečák MNOHEM lepší než průmyslový... Takže já to biošílenství trochu chápu, ale změnila bych to ze šílenství na normální lásku k jídlu a vaření. Není hned nutné vyměnit jídlo za špaldu a tahat dítě za ruku pryč, když se začnou na pískovišti rozdávat lentilky.  (Toliko ego-gastronomická odbočka )

Neposlední sortou jsou matkofanatičky. Ty jsou ale omluveny. Buď mají tak úžasnou povahu a trpělivost nebo tak dokonale hodné dítě nebo tak nic jiného na práci a na mysli, že je pro ně mateřství pohodou, klídkem, mají naklizeno, uvařeno, vychováno, znají 3567 písniček, 1378 pohádek a 542 rozptýlení pozornosti protivného dítěte, pečou bábovky, vyzdobují fotoalba, nepotřebují dudlík, paní na hlídání, ječivý hlas ani korektor na kruhy pod očima. Jejich dítě není nikdy zpocené řevem, nemá otlučené čelo o hranu postele, podrobený kočár od sušenek, a rozhodně, rozhodně jejich dítě nikdy nespolklo nic, co by se jen vzdáleně podobalo snubnímu prstenu . Nikdy si nepřejí prospat celý den nebo proflámovat celou noc.
A víte co? Já jim to moc nevěřím. Buď jsou na drogách ony nebo ty děti. Jinak by mě to velmi znepokojovalo!!

Fanatičky se nazývají fanatičkami, protože jde o extrém. Extrém se najde všude, proč ne mezi matkami. Určitě jsou i matky extrémní v tom, že jim je jedno úplně všechno a na dítě kašlou. A to je mnohem horší extrém. Většina matek je ale prostě jen normomatka. Někdy v pohodě, někdy naštvaná, unavená, nervózní. Někdy přísná, jindy laxní. Nejdřív čte knihy a říká si, "já nikdy...(nedám dítěti umělé mléko, bílé pečivo, tmavé maso, čokoládu, bonbon...)". Pak už je unavená a je ráda, když je po rohlíku chvíli klid. Své dítě miluje, ale taky si chce někdy dát vanu nebo dvojku vína. Jasně, že se naštve, když v mraze jezdí s kočárem venku, aby se děťátko vyspalo a jen zaklapne dveře bytu a doufá v alespoň rychlé kafe, dítě už je vzhůru . Ráda mu věnuje dva, tři roky života, ale není třeba pak déle prodlévat doma, když dítě může do školky a manžel může mít doma opět dospělou ženu a ne zdementnělého tvora v teplákách. Jo, změnila se, možná i zhloupla, ale pořád je to ona, pořád ví, co ji baví (nebo aspoň, co by ji bavilo, kdyby na to měla čas), pořád má svoje staré kamarádky, ne jen spolumatky (ideálně, když se ze starých kamarádek stanou matky ), pořád chce mít vedle sebe i svého muže a ne jen to dítě, snaží se najít své současné místo na světě. Vždycky chce udělat pro své dítě to nejlepší, možná jen někdy neví, co má dělat nebo udělá chybu. I když někdo to nejlepší dělá jinak. Někde jsem četla, že každá matka je ta nejlepší, ať to dělá jakkoliv. Protože i dítě je originál, tak ne všechny matky mohou být stejné. Je to navzájem se ovlivňující dvojice. Kdybych měla první třičtvrtěrok hodňoučké dítě, které si může kdokoliv půjčovat, chovat a hlídat, které samo spí v kolíbce celou noc, kdybych já byla optimistická osoba se spoustou energie, kdyby, kdyby... tak by třeba nikdy nevznikl tento blog, bez kterého již nemůžete žít . Když chybuje matka, má na chyby nárok i dítě a to je myslím pro něj osvobozující pocit. Vy si pamatujete z dětství, jak jste byli hodní? Já tedy ne. Já si pamatuju nejvíc, když jsem nemusela jít brzo spát, když jsem nemusela do školy nebo šla domů po o, když jsem nemusela sníst jídlo, které mi nechutnalo nebo když jsme kradli u babičky slepicím vajíčka či za plotem jablka. Ale aby mohlo být zlobení, musí být dodržované jasné hranice "hodnění". U dětí se právě nejvíc těším na to, co filištínského vymyslí ve svém zlobení a jak se budu tajně smát, jaké to jsou mazané malé mozečky. Kdo znáte naši dceru, tak už víte, že s ní se budu náramně bavit každý boží den, že mi nezemdlí ani bránice ani nervy ani myokard ani tikové svaly kolem oka až do požehnaného věku!