Ve městě

Dnes jsem se rozhodla vyrazit do města - abych měla změnu a abych vám měla o čem psát.

Původně jsem si jela koupit boty, protože jsem je ztratila během stěhování, ale dnes ráno jsem je konečně našla (Kdo se nestěhoval, nepochopí. Flashku, kterou jsem prodala na Aukru a zabalila ji "na to nejlogičtější místo, kde ji hned po nastěhování najdu, abych ji mohla obratem odeslat", hledám dodnes. Pánovi jsem už potupně vrátila peníze...).

Žila jsem v domnění, že tu autobusy jezdí každou chvíli, tak  jsem se poránu s nějakým vypravováním nestresovala. V poklidu u snídaně sednu k netu a ejhle - jeden bus jede za 10 minut, další až v 12:46. Nakonec to tedy vyšlo dobře, dcerka šla spát po dvanácté, tak jsem ji šoupla rovnou do kočárku a mohla jsem si aspoň v klidu zabalit na tu dalekou cestu. Mít všechno potřebné sebou, ale zároveň to unést včetně kočáru a dítěte v náruči - nevím, jak vy, ale mám už od základní školy naprosto vždycky a všude to největší zavazadlo ze všech, X-lander byl zvyklý vozit až tři tašky, nad čímž ostatní maminky kroutily hlavami, ale když máte rozmazlené dítě a furt někde trajdáte, jste neustále vybaveni arzenálem úplatků, pochutin, nápojů, hraček, dudlíků, plen, vlhkých ubrousků, mikin, ponožek, lžiček... plus moje kabelka jako samostatné zavazadlo, pláštěnka, kniha, pití.... Na cesty meziměstským autobusem jsem si ale pořídila superlehké skládací golfky, které však už nemůžu takto zatěžovat. Svoji velkou kabelku, kam se vejde kniha o 300 stranách, pecen chleba, lahev vody, kosmetická taštička, (a mužova oblíbená!) taštička první pomoci, v které je taštička s "různým" malým, co se nikam nevešlo (to fakt nemůže pochopit!) atd. jsem si zakázala a povolila si jen malou kabeličku na "pudřenku a kapesníček". Pudřenku jsem nechala doma, tak jsem tam zvládla narvat ještě peněženku, doklady, klíče, mobil, propisku a papírek (co kdybych si potřebovala něco zapsat??). Do kočárku jsem vložila dvě pleny, vlhký ubrousky a hrneček s pitím s tím, že holt dítě bude muset vydržet, popř. nakoupím ve městě.

A vyrazila jsem na autobus. Na zastávce už postávalo asi 5 lidí vč. starostky, tak jsem byla ráda, že poznám, v jakém směru můj autobus přijede. Všichni mě samozřejmě významně zdravili (ano, Ájo, takže oni o mě už vědí, a já nevím nic! :-) a jedna paní musela něco hrozně důležitého říct paní starostce ve chvíli, kdy jsem vedle nich zaparkovala kočár. Ta paní nemluvila, ale řvala! Dítě se okamžitě leknutím vzbudilo a já strávila předlouhých 5 minut čekání uklidňováním dítěte v šoku, které nevědělo čí je a ne a ne se uklidnit. Trapas. Kdyby ale zůstalo jen u toho - musela jsem dceru samozřejmě z kočáru vyndat a uklidnit, takže když přijel autobus, měla jsem dítě na ruce, kočár na chodníku, chtěla jsem tedy nejdřív zaplatit, že to pak nějak vyřeším. Mezitím mi však kdosi iniciativní poradil (přecejen jsem Pražanda nezvyklá asi na hromadné dopravní prostředky!), že s kočárem musím nastupovat uprostřed a ne vepředu (no to by mi asi nedošlo), ale že by mi někdo pomohl to ne. Nakonec přiskočila dobrá duše paní starostka, že mi tam ten kočár hodí. Pak už mé ignorantství začalo vrcholit, když jsem 14 korun platila dvoustovkou, řidič ukázal na kaslík plný drobných a řekl, tak se podívejte, co tu mám, a já tam dál bezradně stála s dítětem a bankovkou a ptala se sama sebe, jestli jsem náhodou na zastávce nezahlédla měničku na drobné - nebo po mě chtěl abych vystoupila, protože se mu nechtělo odpočítávat mi drobné nazpátek nebo co?? Prostě jsem to nepochopila, nepřišlo mi to jako problém, drobných měl dost, a evidentně všichni cinkali připravenými mincemi, tak by ho to snad nezabilo. Opět přiletěl můj anděl strážný starostkový a vykouzlil dvě stokoruny na rozměnění, takže to už řidiče obměkčilo (fakt nevim, třeba neuměl počítat do 200??).

Uf. A to jsem si myslela, že z velkoměsta musím být otrkaná, zkušená a světaznalá. Nene, jak nežiješ na vsi, nemůžeš se prohlašovat za světáka!

Do města jsem to tedy zvládla, vystupovalo se mi s kočárkem vážícím 5,6 kg samostatně jedna báseň, až jsem si gratulovala. Městečko milé, objevila jsem Vietnamce s malinami a čerstvým koriandrem (ten je zázrakem i v Praze), milý sekáč, kde mi paní prodavačka neúnavně vytahovala nová a nová tričánka pro princeznu, Baťa na náměstí s úslužnými prvorepublikovými prodavačkami, víc jsem nestihla a ani nechtěla, nechala jsem si pár zajímavých krámků na příště. Pobavilo mě ale místní "obchodní a zábavní centrum", takové centříčko s obchody a čínským bufetem, zábavu jsem žádnou neobjevila, asi je zábavou brousit dokolečka kolem těch 10 obchodů, ale opět milá prodavačka v DMku. A rozhodně bych tu nečekala ooobrovský obchod s bižuterií a rádoby ethno shop. Už ale chápu to nadšení, když takový maloměšťan přijede třeba na Chodov - že to má jako výlet na víkend s rodinou.

Ukonejšená, že se s takovým maloměstem po boku snad bude dát žít (ani jsem se neztratila!), jsem vyrazila zpátky na autobusák. A to byl další level zkoušky zdatnosti pro mimoregionální (nebo matky na mateřské??). Sice jsem objevila informační tabuli, z kterého nástupiště odjíždí jaký bus (já věděla jen, že mi jede ve tři), tak jsem si vyhledala, že směr zhruba, co jsem myslela, že by to mohl být (haha) jede z osmičky. Hm, když jsem dorazila k osmičce, na rozpise tam byla úplně jiná města. Zahlédla jsem další informační ceduli (byla novější), tam to bylo zase jinak, můj směr tam byl z 17 a 18. Na těchto nástupištích po naší vesnici ani památky (ano, umím číst v meziměstských jízdních řádech!). Pár čekající občanů už mě pobaveně pozorovalo, jak tam poletuji s kočárem ověšeném taškami jak blázen (já rudla a rudla při představě, že je někdo od nás ze vsi a "ví" a pak to bude dávat k dobru třeba v hospodě). Zachránil mě až přítel na telefonu neboli muž na internetu (protože další spoj mi jel až za hodinu a půl, prostě jsem si tenhle nemohla nechat ujet). Sice jsme nevykoumali číslo nástupiště, ale jakési G28 a pak cílovou zastávku, tak jsem si dala další kolečko po autobusáku a oblejzala přední skla stojících busů, až se mi opravdu nějaké G28 podařilo najít. Cílová zastávka tedy byla jiná než říkal net, ale byl to ten směr. S dychtivostí jsem se zaparkovala ještě s jednou paní hned u ještě zavřených dveřích, protože jsem opět (ta hloupá hlava Pražákova!) nepochopila systém zábradlí. Betonové parkoviště je naproužkováno klasickým zastávkovým kovovým zábradlím. Nejsou tu ale žádné refýře, výstupky, obrubníky, čáry, nic, takže nevíte, jestli máte stát před zábradlím a riskovat sražení autobusem, na který čekáte, nebo za zábradlím, takže na vás zas bude troubit bus, co přijíždí na další stanoviště. Je to totiž tak blízko u sebe, že riskujete obojí. Když už nás tam čekalo asi 10, řidič konečně otevřel a nikdo se ani nepohnul. Hned se mi hlavou začalo honit, zda je to zas nějaký tajemný místní proces, zvyklost nebo snad už skrytá kamera, no ale líná huba, holý neštěstí, už jsem se tam hrnula s poslušně připravenou čtrnáctikorunou. Nikdo mě nevyhodil, lístek mi prodali, do autobusu s kočárem (který sice slavnostně unesu sama, ale tehle autobus měl dveře úzké i pro jednu hubenou osobu, natož jednu polohubenou ;-) s kočárkem v náruči) pomohli, a nebýt hysterického rozmazlence, mohla to být vcelku poklidná cesta vesničkami.

S vypětím sil, zpocená a ztrapněná jsem dorazila domů. A vlastně jsem ani nic moc nepřivezla, protože se mi do minikabeličky nic nevešlo. Ale aspoň mám o čem psát!

Všechny vás zdravím a díky za ovace! :-))