Bruno

Jak se nám žije s pejskem.

Bruno je od prvního dne vzorňák. Ano, je v něm vidět kus ďáblíka, který se ještě projeví víc, až se tu otrká, a určitě přijde pubertální období, kde bude potřeba trochu přitáhnout opratě. Zatím se snažím, aby se vůbec nějaké věci nenaučil, než abych je musela pak složitě odnaučovávat. Emilka sice byla vzor všech vychovaných psů, ale to jenom proto, že si ji pamatujete už starou a rezignovanou (no tak já k tý noze půjdu rovnou, stějně bys to po mě na tom přechodu zas chtěla!), takže jste možná nabyli mylného dojmu, že umím vychovat psa levou zadní. Tak snadné to není a s Emmou mě to stálo i pár drsných hodin na cvičáku s krotitelem psů panem Borovičkou (dodneška si pamatuju jeho jméno!)

Takže: Brunhild nesmí nikam výš než je jeho pelech (zatím je to v pohodě, protože nikam ani nevyleze), což mě stojí ne chování si pejka na klíně v křesle u televize, ale věčně na zemi s dítětem a teď už i se psem. Stravu má 3x denně a co nesní, odnáším (nesnědl jednou a pak už si dal bacha ), do misky mu při jídle šahám já i dítě, aby se na nás pak moc nenaparoval. Dostává i mleté hovězí, takže nás miluje .

Když ho hlídáme a po probuzení, jídle atd. vyšoupneme ven, tak se doma nepočůrá, ovšem venku nad ním musíme stát a kontrolovat, že se fakt vyčůral. Jinak pobíhá po zahradě deset minut a pak se jde vyčůrat dovnitř.

Snažím se věnovat jemu i dítěti, takže jakmile jeden usne, druhý se mazlí a pak naopak.

Burák zjistil, že na sklizeném poli je spousta vyoraných myší. Naštěstí je zatím hloupý, takže, když mu myš zahodím dva metry od něj, už ji nenajde . Ale za rok si užijem. Jako každý pes samozřejmě nejraději chodí loužemi, hrabe v písku, leží v hlíně. Dítě taky. Takže jestli jsem si někdy stěžovala na úklid, teď nedělám skoro nic jiného. A na to, že byl rozmazlený jedináček , je dost samostatný a snáší dobře, že není středobod vesmíru. Ahmeďátko absolutně toleruje a nechá si líbit veškerou jeho "péči" (tahání za srst, šlapání na ocas), snažím se to sice eliminovat, ale nemůžu mít oči všude, takže i dítě mělo včera škrábanec přes celý obličej, jak na něj Brun skočil. Zatím to přežívají ve zdraví oba.

Už mi prokousl moje oblíbené kalhoty a znárodnil pár hraček, jinak neničí (protože mu pořád stojím za zadkem! jinak už okusoval naše nové židle zespodu, tahal ubrus, okusoval dětskou karimatku, krade dudlíky a boty). Ale měl už i premiéru "sama doma" - v kotelně, kde nemůže nic zničit, a byl v pohodě, ani se nepočůral.

Je to pořád takový jelítko - nepozná, že mu někdo hází hračku, nechce chodit, neví, že když stojí za dveřmi a dveře se otevírají k němu, tak musí uhnout, jinak se dovnitř opravdu nedostane, bojí se sousedovic psa za plotem tak, že bere dráhu domu, jí kytky, nepozná, od jakých dveří na něj pískám. Ale taky nežebrá, neutíká, není zlý, má rád návštěvy, nepouští chlupy a v noci spí 

Jo a dítě už říká pejsek. Teda vlastně ďéďé