Malý fakír

Vždycky, když mě honíte, že nepíšu Ahmedárnu, a já si postesknu, že se neděje nic, o čem bych psala, tak se stane něco takového.

K této události došlo samozřejmě a jen díky mé absolutní nekompetentnosti k výchově malého dítěte. Skoro se divím, že lidé (rozuměj: muži) svěřují ženám něco tak cenného jako jsou potomci. Zřejmě to bude evolučně dáno tím, že mužovo sémě je snadno vyrobitelné, až přebytkové, muž není obtěžován hormonálními výkyvy, ani není jeho plodící schopnost omezována těhotenstvími, kojením a přechodem. Bude-li třeba, navyrobí si pokračovatelů habaděj.

Já tedy, ač bych měla k malému Ahmeděti mít přístup jako ke korunovačnímu klenotu, dopustila jsem se nepozornosti a dítě si strčilo můj snubní prstýnek do pusy. Záležitost celkem běžná u ročního dítěte - do pusy strká vše od hlíny, smetí až po psí granule a odhozený odpadek. Bohužel tentokrát nefungovalo "Dej" s nastavenou dlaní, muselo tedy následovat vyndání hrubou silou dvou prstů. Úkon, který probíhá asi 64x denně. Bohužel tentokrát jsem se netrefila do výdechu, ale spíš do nádechu nebo snad do polknutí slin a prsten už byl v krku. Kdyby nenásledoval hurónský řev, který i náš pediatr jednou označil za horkého favorita o první místo v řevu (rozhoduje se nyní mezi Ahmeděm a ještě jednou holčičkou, kluci zřejmě v této kategorii nemají šanci - další zajímavá evoluční poznámka...), zřejmě by zafungovala kombinace herd do zad a vyklepávání za nohy hlavou dolů. Bohužel potřeba nádechu mezi ječením byla silnější a život zachraňující, prsten byl nucen postoupit dále. Ještě pár chrčení a pak už si jen malá pěstička poklepává na hrudníček, že tam něco divného tlačí . Prsten byl fuč.

Naštěstí už bylo navečer a muž na cestě z práce, jinak nevím, jak bych se dopravovala do města. Jen jsme dojeli do naší známé nemocnice, kde už brzy budeme mít nasbíraná razítka na desátou návštěvu zdarma (to si dělám legraci, všude teď visí cedulky, že se panu Rathovi opravdu nechtělo, ale stát nedal jinak, než že zákony se musí dodržovat a tudíž poplatky vybírat. Můžete si však za 10 Kč poslat žádost, a oni vám za cenu dalšího dopisu nebo bankovního poplatku a hodinové mzdy minimálně tří úředníků pošlou oněch 30 korun zpátky. Nebojte, ve Středočeském kraji nezaměstnanost nikdy nebude!), už k nám běžela sestřička, že jim spadly počítače, tudíž nefungují doktoři. Pardon, rentgeny. No, já to chápu, všechno zpočítačovali, takže jakmile odejde myš, pacient zemře.

Z doporučované Kutné Hory a Nymburku jsme tedy zvolili KH, neb je blíž. Jestli je základní škola, kam chodíme do školičky retro, tak kutnohorská nemocnice byla ultraretro do dob natáčení filmů ze 70. let. Nejen, že příjezd k nemocnici není nijak značen, ale hlavní vchod je uzamčen, opuštěn, neosvětlen, takže potmě hledáte boční vrátka, na která není žádný ukazatel. Pak jdete kolem budov, kam z chodníku vidíte přímo na pokoje na ležící pacienty. Uvnitř opět žádná navigace, pusto prázdno, až na nejvzdálenějším konci za nejvíce schodami a horami () chirurgická ambulance (mít vyvrknutý kotník, tak to tady proklínám, takhle jsem vlekla jen 11kg dítě...). Vykukující sestřička se ani nepodívá na čekající pacienty, natož aby zjišťovala, s čím tam kdo je pro případ různé urgentnosti. Já to chápu, protože jakmile naváže oční kontakt, pacienti se na ni sesypou, takhle odevzdaně vyčkávali... Trochu jsem se modlila, aby Ahměďátko začalo být protivné, abysme šli dřív na řadu. Jen jsme se zařadili do čekárny, už nám ostatní hlásili, že v Kolíně už to funguje. Čekali jsme asi půl hodiny než zasádrovali jednoho pána a pak nám sestra (která zatím neměla co dělat, protože doktor byl na sádrovně, tak mohla už dávno vyzpovídávat čekající) oznámila, že děti v této nemocnici neošetřují. To Ahmed - už tak narudlý z neschopnosti své ženy - zbrunátněl docela a vyžádal si písemné potvrzení, že nás neošetří. No, když to doktor sepisoval a nepřečetl ani písmenka na kartičce pojišťovny, byli jsme skoro rádi, že nás neošetřil. Tak honem rychle zpátky, a to už jsem chytala nerva i já, že je prsten zaseklý v jícnu a začne to být oteklé a bůhvíco všechno se může stát. Už hodinu a půl mohlo být dítko ošetřené.

Tak jsme se konečně dočkali rentgenu a obskakujícího personálu, neboť jsem už i já křičela, jak nás můžou s miminem poslat do nemocnice, kde mimina neošetřují, oni se bránili, že ji tam ošetřit měli... Zažívací trakt dítěte se fotí tak, že dítě chytnete za zápěstí a držíte do visící nad zemí. Sice řve, ale moc se nemůže hýbat, takže stačí jeden snímek celého trupu a je to. Laborantka ještě vtipkovala, že to je prstýnek s kamínkem a já děkovala bohu, že nemám takový ten zásnubní briliant trčící tři centimetry do okolní krajiny. No, nebudu to dramatizovat, bohorovná lékařka nás odeslala domů, že máme kontrolovat stolici a podávat obalující stravu (zelí...). Sice jsem byla ráda, že nemusí dcerka na operaci, ale svůj prsten bych nechtěla tlačit ani já, natož to malé tělíčko miniaturních rozměrů!  A fakt druhý den večer vyšel na jedno malé heknutí, obalen zelím a mangoldem  Sláva!