Chtěla bych, aby i po mé babičce zůstala na internetu malá stopa. Nevím, jestli ona sama internet někdy použila, ale měla toho pořád tolik, že na to spíš neměla čas.
Moje babička zemřela 11.6. na dovolené v Řecku. Smrt je vždy smutná, ale tahle je myslím dokonce pěkná. Zemřít po dobrém jídle, v nádherném hotelu, v moři a v plavkách. To je pro moji babičku typické. Určitě by nechtěla umřít při solení polévky, pletí záhonu nebo třeba v samoobsluze. Ještě tak na tanečním parketu, to jo, tak si to představovala. Tančit a už se neprobrat. Koukat na moře a slyšet šumění příboje a už se neprobrat...
Nepřála si žádný obřad ani pohřeb, ale když jsem přemýšlela, co by si asi oblékla do rakve (rozhodně jsem si ji nedovedla představit ležící se ztuhlou tváří v černých šatech za zvuků dechovky), nejdřív mě napadala její růžová trička a perly na krku, ale pak jsem usoudila, že nejtypičtější pro ni byly právě plavky. Od května do září, jen jak počasí trochu dovolilo, trávila celý den v plavkách na zahradě, v kuchyni, otevírala v nich pošťačce, návštěvám, koupala se v bazénu, opalovala na sluníčku. Do rakve dosti nevhodné, ale řídila se ona vždycky tím, co je "vhodné"? 
Na co dál vzpomínám jako vnučka? Samozřejmě na jídlo. Moje babička rozhodně nepekla od rána do večera a ke stáru ji to už dost nebavilo, ale když už se do toho pustila, nikdy nic neošidila a vždy to bylo výborné a pro ni opět typické. Od babičky se jedla jedině svíčková, knedlíčková polévka, šlejšky v kožichu (nikdo, opravdu nikdo z rodiny se nikdy nedopátral skutečného receptu na toto jednoduché, ale milované jídlo, babička vařila po padesáti letech prostě "od oka"), buchty, ořechový dort, ananasový koláč, lívance s borůvkovým žahourem, pečené kuře podávala vždy s rýží a meruňkovým kompotem, chlebíčky byly vždy s doma utřenou nivovou pomazánkou, hromady vánočního cukroví... Všechno bylo skvostné, neboť léty vybroušené k dokonalosti, z pravých potravin a ne náhražek, chuť vždy stejná, takže pokaždé navodila vzpomínky z dětství.
Vzpomínám na její křesla s béžovými dekami, která měla snad odnepaměti, vždy je otočila k televizi, přitáhla podnožky a když jsme byli malí, koukali jsme tak na večerníček s talířkem pokrájených jablek. Ještě loni jsem takhle u ní trávila večer - v křesle s dekou a podnožkou u televize, akorát jablko vystřídalo šampáňo a první vánoční cukroví. Samozřejmostí bylo, že změny interiéru byly za můj život minimální, takže pořád babičky dům připomínal dětství. Žádné jiné takové neměnné místo už v životě nemám.
Vzpomínám na její bezstarostnou povahu, kterou jsem jí s mým přibývajícím věkem čím dál víc záviděla. NIkdy si z ničeho moc nedělala, zbytečně se netrápila, zbytečně se nepřetvařovala, dělala si, co chtěla a to samé dopřávala i ostatním. Marně jsem se z ní pokoušela vypáčit nějaké zážitky z jejího raného mateřství, jak to asi tenkrát bylo, jak zvládla tři malé děti bez myček a praček, jak vařila a starala se o domácnost, a vždycky jsem byla odbytá, že to nikdy moc neprožívala a že nikdy neměla pocit, že je toho na ni moc. Přitom určitě musela vařit aspoň jedno teplé jídlo denně, tahat nákupy, prát pleny... A určitě neměla jen bezstarostný život. Za svým manželem se musela odstěhovat z blízkosti své rodiny, její první těhotenství dvojčat skončilo potratem v šestém měsíci, její manžel byl velmi suché a ne příliš vstřícné povahy. To už si můžu jen domýšlet, jak ve skutečnosti svůj život prožívala. Zda ho brala takový, jaký byl, nebo se trápila jen sama uvnitř. Navenek, jak ji znám já, však byla vždy pečující a milující, veselá a užívající života. Někdo se mě ptal, jestli měla nějaké úspory, tak to mě pobavilo, protože babička určitě všechno utratila za dobré jídlo, nové hadříky, divadla a tanečky, na co syslit do slamníku pro další generace? 
Tak babi, doufám, že sis to užila a že se na nás někdy z té nebeské tancovačky koukneš a zasměješ se, jak se tady pachtíme a trápíme blbostma, místo, abysme se vykašlali na bolístky a koupili si růžové tričko nebo jeli k moři! 
2025 ©