
Asi se budete smát nad mojí úvahou, že život je jako pole.
Jsem městský a zemědělstvíneznalý člověk, pro kterého vždy byly lány zlatého obilí symbolem sladkého prázdninového nicnedělání a poflakování, holá strniště ho vybízela k pomalému nákupu vánočních dárků a pečení štrůdlu a svěže zelené výhonky mu připomínaly krutou tradici vrbových pomlázek.
Svůj vysněný domov jsem si vždy představovala s výhledem na moře (v naší republice totálně pasé...), nebo s výhledem na hory (hm, to nevyšlo...), s potůčkem tekoucím po zahradě (to by se dalo zařídit...) a v sousedství vlakových kolejí, po kterých jezdí motoráčky a já si podle nich říkám: sakra, to už je půl páté?! (tak to mi asi nezařídí ani sám velmistr Rath...). Takže teď žiju na placce bez vody a lesů, kdosi to tu za letního parna nazval Texasem, v dálce dálnice .
Kdo přijede na chvíli, nechápe, jak jsme mohli odejít zrovna na TAKOVÉ místo. Pak ale zažije první západ slunce, který je vždy fenomenální, protože mu nezavazí žádné kopce ani stromy, vychutnáte si ho celý. Pak jsou najednou vidět hvězdy a padne ta neprůhledná tma, kterou pražský člověk téměř nezná. Ráno se probudí do mlžného oparu a snídá s výhledem do dalekého daleka. V poledne se opálí na sluníčku a kdybysme měli stůl a židle na ven, dalo by se tam i obědvat. Když je ošklivo, vidíte přicházející déšť už 30 km předem, nad hlavou slunce a v dáli černo. Pak si zaleze to tepla a odpočívá při praskajícím ohni (no tak dobře, oheň bude až za rok ).
Tenhle obdiv už mám za sebou, projevy okolní krajiny a nebe již považuji za samozřejmou součást mého života . Začínám se ponořovat do detailů - teď mám pole. Máme tu dvě, na jednom byla pšenice, na druhém ječmen. A zatímco jedno pole sklidili a nechali být (teď už mezi strnisky rostou heřmánky a tráva), na tom druhém se pořád něco děje. Sklízí se. Orá se. Hnojí se. Vláčí se. Seje se. A už tam zase něco roste v úhledných řádkách na úhledně srovnané zemině. Je to fascinující. Všechno v životě má svůj účel, svůj čas. Někdy je čas nechat to ležet ladem, počkat, až se rány zahojí samy, půda opět načerpá svou sílu a mezitím se kochat lučními květinami, někdy je potřeba intenzivně pracovat a věnovat velké úsilí. Občas je dokonce potřeba něco opustit úplně, když už půda není dobrá. Co potřebuje které obilí naši předci zjišťovali stovky let. Co potřebuje náš život často musíme umět odhalit v několika dnech a velmi často nemáme žádnou zkušenost, o kterou bysme se opřeli.
Jediná výhoda přírody je, že posloupnost událostí má určitý řád. Říje je na podzim, mláďata na jaře a úroda v létě. Život to však hází napřeskáčku, a nikdy nevíte, co zítra přijde. To všichni znáte. Možná je lepší užívat si dnešek se vším, co nabízí (i když by to bylo jen pár klásků), a šetřit síly, až bude potřeba zorat pole. Velké události a velké zkoušky většinou chodí bez varování a naráz.
P.S. Jen jsem to dopsala, po poli, co bylo ponecháno svému osudu, začal jezdit děda s traktorem a přeorává ho...