Čekáte-li slunečný den na rozkvetlém trávníku, odpolední ledový čaj pod slunečníkem a romantické západy slunce nad lánem obilí, jste vedle.
Po krušném stěhování, kdy i stěhovací mistři měli oči navrch hlavy a umdlévající svaly, jsme byli konečně přesunuti do našeho nového domova. Domova v polích, který máme způlky neobydlený a z té druhé zaskládaný krabicemi a pytlemi. Kroutíme hlavou, kdeže jsme to harampádí proboha posbírali, když jsme bydleli v podstatě v 1+1.
Muž ráno vesele a se závistí v oku, že já si mohu vychutnávat tu radost bydlet konečně v přírodě, odchází do práce a mě začíná ten život na vsi "in natura". Kam se hnu, všude musím projít hejnem much. Nemáme tu kravín a hnůj, přesto si nás oblíbily. Strčím do zásuvky mouchobijec, který je účiný, ale namísto broděním se živými mouchami, brodím se vzápětí těmi mrtvými, v horším případě ještě se klepajícími. Much je prostě jako much a to všech roztodivných velikostí a druhů. Není to však jediná havěť. Náš dům vzala útokem stvoření velikosti dvou makových zrnek, malé lezavé něco, co nijak nepřekáží, až na to, že jsou od podlahy až na strop všude, lezou po těle, ve vlasech, lechtají, svědí a člověk by vyskočil z kůže, jak je to už za pár hodin otravné. Odpoledne již vzteky rozmačkávám střevlíka kýblem (promiň, střevlíčku!).
Další velkou neznámou pro mě jako dosavadní obyvatelku paneláků jsou schody. Po pouhém jednom dni začínám mít pocit, že budu muset mít všechno dvakrát. Jedno nahoře a jedno dole. Když už určím nějaké věci místo dole, ejhle, najednou ji potřebuji nahoře, seběhnu si pro ni dolu, abych zjistila, že tam není, takže asi už jsem si ji donesla nahoru. A takhle hledám a běhám, svaly tuhnou, úsměv na rtech také.
Když už jsem umyla asi 186. skvrnu od barvy, silikonu nebo tmelu, řekla jsem si, že je čas nasát atmosféru zahrady a možnosti žít celý den venku. Po 15 minutách, kdy mě už nesnesitelně píchalo do zadku strniště, které tvoří naší zahradu, dítě už si do pusy nastrkalo asi třicet kousků různé suti a snědlo tři kytky, jsem usoudila, že ten čerstvý vzduch mi za ty nervy nestojí. S kočárem se jít nedalo, neb odpolední slunce rozpálilo daleké lány bez jediného stromu do žhavé placky.
Protože máme espresovač v servisu a nedošlo nám, že zrnkové kafe si prostě nijak nepřipravíme, ze zoufalství z bezkofeinového dne jsem si ve čtyři odpoledne dolila zbytek Champagne, které nám zbylo z předešlé "první noci" (díky, Leni!!!).
Když malý křikloun konečně usnul, vrhli jsme se večer na finální vybalení nebo alespoň odklizení krabic a pytlů z jediné velké obytné místnosti, abychom o ně celý den nezakopávali. Do té doby jsem ještě měla jakýs takýs přehled, kde co je, teď už nevím nic. Jestli přijde zima, nemám co na sebe. Už se těším na to kouzlo objevování dávno zapomenutých věcí ve čtyřicátéosmé krabici. O tom vám určitě pak napíšu!
Teď jdu ostrouhat špínu a upadnout do postele v pokoji, kde jsou mezi žaluziemi vidět hvězdy na nebi.
2025 ©