Vánoční

Tak pořád čekám ten úžas v dětských očích s nadšným "jééé" před vánočním stromečkem, ale moje děti koukaly mlčky jak vyorané myši. Je pohádka o Ježíškovi, který neviděn přiletí, pohodí dárky, sní cukroví, zazvoní a je pryč, pro ně zatím příliš nepochopitelná? Přitom Hata na něj věří, o jeho schopnostech nepochybuje a zatím se ani nešťourá v detailech (proč se s ním vždycky potká jen maminka? proč dveře na zahradu otevře, ale pak už nezavře?...). Proč se nevrhají na dárky a zuřivě netrhají papír? Jindy to dělají, ale před stromečkem mají nějakou nepochopitelnou úctu, že je musíme do rozbalování dárků NUTIT! No, mohla by jim ta skromnost vydržet aspoň do puberty  Zatím je výhoda v tom, že mají radost i z nových bot a nedělí dárky na měkké a tvrdé 

Já jsem letos Vánoce vnitřně odmítala, oddalovala, začla jsem je řešit až týden předem, když už bylo opravdu nezbytné objednat aspoň nějaké dárky na internetu, uválet aspoň rohlíčky a sundat z půdy krabici s ozdobami. Ale jinak jsem skutečně udělala vánoční minimum, přesto: kouzlo Vánoc přišlo. Je to v tom stromečku, v těch světýlkách, v těch pohádkách, v té výměně dárků, v tom chystání překvapení, v tom cukroví, v těch domácích pražených mandlích, v těch rodinných setkáních....? Pokud nežijete v chatrči na samotě, prostě to asi přijde, bez ohledu na to, jestli máte umytá okna. Zjihnete pod tím vším dobrem a svátečností a přejete si, aby to trvalo trochu déle než jeden večer, aby se to konzumní dobro nějak prolnulo i do vašeho života. 

Ale čím jsem starší, tím víc věřím na to, že každý je svého štěstí strůjcem, že síla pozitivní myšlenky funguje, že dobré skutky přitahují dobré skutky, že s úsměvem jde všechno líp atd. atd. Jenže je to těžké, když má někdo neuroticko-depresivní nastavení jako já  Závidím všem se šťastnou povahou. Pro nás ostatní je to dřina. Díkybohu, že existují Vánoce.

Ahmedík už nádherně běhá a ujde neuvěřitelnou dálku. Konečně se naučil zvuky několika zvířat, a začíná trochu diferenciovat jazyk (papat samozřejmě vede, ale poznáme už banán, boty, bačkory, čiči...). Ve školce se hrne do šatny, najde svoje bačkůrky a  chce se je nandat na nohy, žene se po schodech nahoru a dobývá se do třídy. Miluje mumraj, davy, společnost, zábavu. Hata má sice ráda velkou rodinu, tu pospolitost, ale jinak je v davech tichá, zamlklá, drží si odstup a vyčkává. Ale je to hezký. Je taková důstojně dámičkovská. A když si na sebe vezme šaty nebo sukni nebo korále, nasadí lady výraz, začne se pohybovat pomalu a ladně, má v sobě Ženu. Přeju jí to 

Haty hlášky:

Ahmed jí vysvětloval, co znamená spát jako špalek. Druhý den za ním ráno přijde a ptá se: Tati spal jsi jako špalek? - Ano. - Já jsem spala ještě víc, já jsem spala jako OHNIŠTĚ!  (kde k tomu přišla, netušíme)

Najdu nespláchnutý záchod a ptám se: Kdo byl kadit a nespláchl po sobě? - Já. - A proč jsi mi neřekla, že kakáš, abych ti utřela zadek? - Ten bobek to stihnul. - Co stihnul?? - (důrazně) Řikám, ten bobek to STIHNUL!! - Ale CO stihnul? - Neumazat zadek!! 

Mami, pojď se DÍVNOUT!