Skončilo šestinedělí, nový Ahmedík se už pěkně zabydlel v naší rodině a já se pomalu vyrovnávám s tím, že jsem se v tom mateřství nestihla ani pořádně rozkoukat a už mám děti dvě.
Musím však být upřímná a popravdě přiznat, že tentokrát příchod nového člověka zvládám výrazně lépe než poprvé. Co k tomu přispívá vážně nevím, protože velkou měrou zde fungují poporodní hormony (které bez vašeho přičinění mohou být depresivní i euforické, já mám tedy spíše ty pozitivní…). Roli ale určitě hraje i to, že tentokrát jsem ve své domácnosti, že spím sama v ložnici s miminem a neděsím se, kdy budu rušit Ahmeda, který se potřebuje vyspat do práce, že Ahmedík je celkem zlaté miminko dodržující noční klid a spánek, že Hata je docela samostatná a ušetří mi spoustu práce tím, že chce dělat všechno SAMA (oblékání, krmení, čůrání…), že děti jsou uznalé a nechají mě vyspat (na nedostatek spánku jsem s přibývajícím věkem stále citlivější), že jsem se doteď opravdu poflakovala doma, nehnala se po návštěvách ani aktivitách, že Ahmed také pomáhá, zejména je výborný v chování mimina se zaraženými prdy, má na to takovou svoji polohu, mimi se zkroutí jak paragraf a je šíleně spokojené 
Hata oslavila dva roky! 
Jak to letí a poletí to ještě rychleji! Těšila jsem se po druhém porodu na pocit „hurá, tak úkol rození dětí už mám v životě za sebou“, teď mi ale přijde nějak líto, že by to vědomě mělo být naposledy to mazlení s malým miminkem, sledování růstu a vývoje, dojímání se nad pokroky… Ta rozumbradovská prohlášení – na ta jsem se u dětí nejvíc těšila! „Počkej, Hato, chvíli, teď píšu.“ „Ty jsi pako mami, když píšeš!“ / „Já sedim a kadim asi, bobek takovej velikej…“(velké tlačení s držením se za nohu stolu) / "Já jsem už uklidla zvířátka!" "No, ty jsi úžasná!" "Já nejsem úžasná, já jsem Hata, ty úžasno mami!" 
Už začíná A PRÓČ? A PRÓČ?, a to je tedy rozcvička mozku a trpělivosti, pokud nechcete s brunátnou tváří zařvat něco impertinentního, co by dítko okamžitě a bez dalšího nutného opakování zařadilo do svého slovníku. Neustále se také s pýchou dojímáme nad její dobrotivostí, včera jedla granátové jablko, poslední zrníčko dala mně a pak zjistila, že jí nezbylo pro tatínka, tak si vyndala jedno z pusy, aby mu taky mohla dát, a je skoro nešťastná, když si to od ní nechceme vzít, že si to má spapat sama. Obdivujeme, jak ráno vstává s výbornou náladou čekající na dobrodružství nového dne, jak optimisticky vítá každou blbinu, každou novinku, každou návštěvu, jakou má radost ze života, radost, na kterou my zapomínáme, podceňujeme její prožívání, jsme na ni líní... 
Začala jsem si také více vážit svého zdraví, protože po návratu z nemocnice jsem si uvědomila, jak moc jsem ke konci těhotenství byla unavená, že jsem ty játra musela mít slabá už delší dobu, a také jaký je to průšvih, když onemocní matka od malého dítěte / malých dětí. Tímto děkuji všem, kteří se podíleli na hlídání Haty po ty tři týdny, co jsem byla v nemocnici, a podpořili Ahmeda, že se z toho nezhroutil. Děkuji také boží vůli, že nám nadělila dvě zdravé děti a doufám, že budou zdravé i nadále, protože čím dál víc se kolem mě množí případy nezdařených těhotenství (zatím tedy naštěstí ne případy vážně nemocných dětí). Trapně dodám, že kdo nemá vlastní děti, nedokáže si představit tu noční můru strachu, že se jim jednou něco stane.
Závěrem jedna smutná zpráva: asi před měsícem se nám zaběhl Bruno a už se nevrátil…
2025 ©