Zprávy z regionu 9

Přichází adventní čas a s ním další novinky v životě našich dětí.

Vyprávění o Ježíškovi se stalo součástí každého dne - jak se narodil, jak mu lidi nosili dárky a on teď za to nosí dárky lidem pod ozdobený stromeček. Co z toho Hata chápe nevím, hlavně si užívá, že má maminku jen pro sebe a ta jí něco povídá, ale dárečky už chápe určitě a neustále hlásá "už se těším na Ježíška". Když se jí ptáme, co by chtěla k Vánocům, tak jen vyjmenovává: "bude tam táta, máma, brácha...", to je pro ní pořád důležitější, ta rodinná pospolitost, než nějaké dárečky. Zážitkem (zatím ne zcela pochopeným) je kasářový adventní kalendář, kdy je na každý den v kapsičce bonbon či čokoláda. Protože Hata spí i po obědě, hlava jí neber, že po tomhle spinkání si bonbon vzít nemůže, ale po tom nočním ano. Ráno mi říká: "Já jsem spinkala hodně, tak si můžu vzít bonbon!" ;-). Ahmed prorokoval, že tam bonbony moc dlouho nevydrží, ale já myslím, že jo. Sice se chodí furt do kapsiček koukat, ale bez dovolení by si nevzala.

A jsme u nové fáze - pořád se ptá o dovolení, aniž bysme ji to učili. Můžu si hrát? Můžu si zpívat? Můžu si vzít knížku a sednout si na gauč? Můžu jít za tátou? Řekla bych, že je to fáze, kdy si začíná uvědomovat, že je sama za sebe, ale zatím si ještě netroufá tak úplně jednat. A taky myslím, že ji to rychle přejde a budeme vzpomínat se slzou v oku . Jako vzpomínáme na fázi, kdy pořád děkovala a prosila a teď to najednou musíme tvrdě vštěpovat. Jaktože ty děti jednou něco dělají, umí a najednou to nedělají a neumí? Když se narodí, tak také dělají reflexní kroky a zadržují dech ve vodě, pak to zapomenou a musí se to nanovo učit. V tom mozku to asi všechno už je, možná se to neučíme, možná si jen vzpomínáme a nejsme taková tabula rasa, jak se moderní věda o mozku domnívá... Každopádně, výchova dítěte je lepší než sledovat National Geographic! 

Tím jsme se v řeči přehoupli přes podmět-přísudek-předmět k celým větám se správnými pády a časy, ani nevím jak. Hrozně nad tím hloubá než řekne něco nového, těžkého nebo neobvyklého, aby to řekla co nejsprávněji. Sedíme u doktora a Hata správě formuluje: "Na co čekáme, mami?" Vedlejší věty už také nejsou problém: "Musím si umýt ruce, abych mohla papat." "Až se vyspinkám, tak přijde Ježíšek." "Musím dát Ahmedíkovi dudlík, aby nebrečel." Super je pozorování světa z dětského pohledu: "Paní má zuby, tak může kousat bonbonky." (reklama v TV na zubní protézu). "Mami, máš mlíko pro bráchu?" (kouká mi do výstřihu). Dnešní rozhovor: "Mami, můžu si cucat ručičku?" (co vidí u bráchy, chce dělat taky ) "Ano." "Ale nejdřív si spapám toustík." (odvedlo její pozornost jídlo! ) A samozřejmě, jak teď sedím u počítače, na žádné další příklady si nemůžu vzpomenout, i když je nosím dva týdny v hlavě .

Začíná také hra na "jako". Jako papá jahody z obrázku, jako papá bonbony z adventního kalendáře, jako je žába a kváká atd. To před nedávnem taky ještě nechápala. Super je, že i laxní rodič ve výchově nic nemůže zanedbat, dítě s novou fází přijde samo, stačí se toho jen chytit a rozvíjet. Nedávno jsem jí předkreslila kolečka a čárky, ať to maluje po mně - těžký nezájem. Teď už se pokusí to zopakovat, často spojí už šišaté kolečko, i křivé čárky vedle sebe se jí podaří.

Hata už má neuvěřitelný arzenál písniček a básniček. Vezme si velkou knihu s písničkama na klín a jede od začátku do konce a celé to sama přezpívá. Prostě pro zábavu. Řekla bych, že takovejch 50 písní a básní už umí určitě, některé víceslokové samozřejmě. Básničky se v různých knížkách samozřejmě opakují, takže si musí přesně pamatovat podle obrázků, kde je Kalamajka, kde je Já do lesa nepojedu, a určitě to neumí podle toho, jak to jde za sebou, čteme hodně namátkou. Je to taková zpěvanka, pořád si něco prozpěvuje, sama vymýšlí blbosti a rýmy na známou melodii, rýmuje se jí to, slabiky sedí do not, tady je prostě nadání  (asi po Marušce, kdo jiný v rodině má hudební vlohy??).

A náš malý Ahmedík. Je to neuvěřitelný brouček. Nevzteká se, když mu odsávám nudle, nevzteká se, když musí ležet sám v postýlce, kouká si na kolotoč, něco mu povídá a je spokojenej, nevzteká se v autosedačce, nevzteká se u doktora... V noci spí, nakojí se a zase usne, vůbec o něm nevím. Akorát večer, když už chci jít spát a on má zrovna komunikativní náladu, tak nejsem schopná ho uspat. Ale jen zalehne na tátův velký pupek, obejme ho rukama, aby byl přilepenej co největší plochou těla na hřejícím tatínkovi a do deseti minut chrápe . Dneska oslavil tři měsíce a připadá mi, že vypadá pořád stejně (kromě přibytí na váze) - posuďte sami. To u Haty byl obrovský rozdíl z 0 na 3 měsíce, byla k nepoznání.